Kdo je Eliška a Kuba a jaké jsou naše příběhy?
Pro vznik Medové tmy se potřebovaly proplést dva příběhy. Eliščin a Kubův. Tak, aby z nich vznikl jeden dokonalý spletený náramek, ve kterém každý uzlík hraje svou podstatnou roli. Tak se pojďte začíst.
Kubův příběh ze tmy
O tom, že se dá strávit nějaký čas v naprosté tmě jsem poprvé slyšel od Jaroslava Duška v nějakém jeho povídání na Youtube. Psal se podzim 2020 a já v tom viděl možnost, jak si konečně pořádně odpočinout. Cítil jsem hluboce uloženou únavu. Jen co jsme dostavěli dům, narodila se nám starší dcerka Baruška a jen co jsme se sžili s miminkem, bylo na cestě druhé. Bylo toho moc a já jsem nutně potřeboval vypnout.
Ale nechat doma těhotnou manželku, které je zle, s batoletem, to jsem nemohl. Ale byla to právě moje žena Eliška, kdo mě pošťouchl, ať do tmy jdu, dřív než se druhé miminko narodí. Rozhodnutí pak padlo ze dne na den, místo pro pobyt ve tmě jsem sháněl na rychlo, ale našlo se.
Ze tmy jsem vůbec strach neměl, nesmírně jsem se těšil na to absolutní vypnutí a hlavně nerušený spánek. Profesí jsem řidič záchranné služby, což znamená noční směny a když se zadaří, tak vzbuzení a vstávání i osmkrát za noc. Doma zase bylo malé v noci se budící dítko. Prostě prostor pro odpočinek mi chyběl.
O tmě jsem si naposlouchal, co se dalo. Moc toho nebylo (v češtině), ale pár zkušeností ano. Bohužel až později mi došlo, že všechno to vyprávění na youtube a spotify je od řekněme duchovně zkušených lidí, kteří ve tmě zažívají opravdu převratné věci, vidí světlo, jednorožce, spojí se svými předky, zkrátka ve tmě prožijí prohloubení své duchovní praxe. Ale já šel do tmy jako obyčejný chlap, unavený táta. A tahle moje očekávání, že prožiju také něco takového byla naprosto nereálná.
I proto dnes Medovou tmu koncipujeme pro úplně obyčejné lidi. Aby pro ně pobyt ve tmě byl hlubokým spočinutím, relaxem a třeba způsobem, jak se na svůj život podívat s odstupem, z nadhledu. A jestli ten člověk prožije něco dalšího, nějaká vidění apod, to už je na každém a jeho vnímání, citlivosti atd. Ale chceme tmu nabídnout a zpřístupnit co nejširšímu spektru běžných lidí, kteří na chvilku potřebují vyskočit z toho každodenního kolečka.
Do tmy jsem šel nakonec v květnu 2021. Eliška už se hodně zakulatila, pozvala si ale k sobě na tu dobu co jsem měl být pryč sestru a pak kamarádku, takže jsem věděl, že nebude sama. A měla ode mě číslo na Vláďu, u kterého jsem pobyt ve tmě absolvoval, s tím, že kdyby už se náhodou rozjel porod nebo se cokoliv dělo, spojí se s ním a já ze tmy vyjdu dřív.
Chatku, ve které jsem měl strávit týden zcela ve tmě, jsem si důkladně prozkoumal, kde co je, kam si ukládám kterou věc a pak konečně nastala ta vytoužená chvíle a já jsem zhasnul. Opravdu jsem se na to nesmírně těšil.
První co mě překvapilo, byla tma. Může to znít směšně, ale kdy jste se naposledy ocitli v naprosté tmě, kde se nemáte šanci rozkoukat? Někde při návštěvě jeskyní, kdy průvodce na okamžik zhasne? I doma v noci je spousta světla zvenku, i v noci v lese se rozkoukáte. Ale tady ne. Tma, jen tma a zase tma.
První tři dny jsem prospal. Budil jsem se na jídlo a na WC, jinak jsem fakt pořád spal. Po třech dnech jsem konečně cítil, že jsem dospaný dostatečně. Ta spánková deprivace musela být opravdu značná, když jsem na to potřeboval tři dny.
Pak jsem zkoušel, už plný energie, meditovat. To mi vůbec nešlo, tady se mi do myšlenek hodně pletly ty naposlouchané zkušenosti jiných lidí ze tmy, ale já zkrátka takovou duchovní praxi neměl, abych dosáhl nějakého osvícení.
Ale hodně jsem přemýšlel. O svém, o našem životě. Hodně jsem vnímal zvuky, chutě, vůně. Když mi Vláďa donesl jednou denně jídlo na celý den, sedl jsem s k tomu a neskutečně jsem si ty chutě užíval. Jak mě nic nerozptylovalo a soustředil jsem se čistě na jídlo, byl to neskutečný zážitek. Ten si mimochodem čas od času dopřeju zařazením půstu. I po něm jsou ty nejobyčejnější chutě jako božská mana.
A jestli jsem si ve tmě něco plně uvědomoval, tak jak málo člověk vlastně potřebuje. Jak se tmou najednou mizí různá vizuální lákadla a rozptylovače pozornosti. Jedno lahodné jídlo denně a jinak vlastně žádné vjemy. Bylo to fascinující.
Taky jsem rychle pochopil, jak moc je důležité si všechny věci dávat na jedno místo, abych nehledal, netápal, nezakopl o ně. (Poznámka Elišky – tenhle návyk si Kuba ale bohužel domů nepřenesl 😊 )
A z takových praktických věcí bych ještě zmínil, že hygiena po toaletě je ideální ve sprše, protože na ten toaleťák zkrátka nevidíte a nevíte jak na tom jste 😊
Pátý den pobytu jsem cítil, že už je toho na mě moc. Jak jsem první tři dny jen spal, tak teď už jsem naopak nespal, stýskalo se mi po ženě a dceři a přemítal jsem, jak se mají. Měl jsem pocit, že už jsem si popřemýšlel o všem, co jsem potřeboval a rozhodl jsem se pobyt ukončit. Pobýval jsem v chatce, do které pronikaly zvuky zvenčí, bylo slyšet ptáky, hmyz atd, takže jsem počkal, až venku všechno ztichne a pak jsem vylezl ven. Byla hluboká noc, 3 ráno, jak jsem později zjistil. Na obloze zářil měsíc a hvězdy a mně to málem vypálilo oči. Tak silné to světlo v tu chvíli bylo. Fascinovaně jsem se procházel venku a zíral na to, jaká je noc barevná. A ten východ slunce po tom? Ty barvy? Neskutečně euforický zážitek, který se nedá vůbec s ničím srovnat. Je to tím, že se ve tmě tvoří melatonin, který se pak působením světla mění na serotonin, hormon štěstí. A jak je za ty dny ve tmě hodně melatoninu, je to pak opravdu hotový výbuch šťastných pocitů. Tenhle pocit mi vydržel ještě dobré dva dny, zvýšené vnímání barev jsem pak měl ještě dalších několik dní.
Zpětně pobyt ve tmě hodnotím jako skvělou zkušenost, báječný zážitek, naprostý relax i určitý restart. Přál bych takové prožitky každému a i to je důvod, proč jsme se pustily do budování Medové tmy.
A já se nesmírně těším, až si sám zalezu do své vlastní tmy a užiju si ji.
Kterak nápad se tmou Elišku navštívil
Byla to jedna z těch věcí, které ke mně přišly nevím jak, ale ta jistota, že to takhle bude, ta byla naprosto neotřesitelná.
O čem mluvím?
O tom, kterak si mě našel nápad se tmou.
Co budu dělat po mateřské, o tom jsem dumala už v době, kdy jsem na ni ani nenastoupila. Jedno bylo jisté. Na místo mistrové v potravinářské výrobě se vrátit nechci ani nemůžu. Směny od pěti od rána nebo naopak do jedenácti do večera bylo složitě slučitelné s pohodovým rodinným životem, a kromě toho to určitě nebyla práce, kterou bych chtěla dělat další roky. Zajímavá životní zkušenost, ale stačilo děkuji.
Ostatně to se dá říct o všech mých pracovních pozicích, které jsem vystřídala. Byla to zajímavá životní zkušenost, ale děkuji, stačilo. Od maturity jsem při škole stihla vystřídat místo servírky, přepážkové pracovnice na poště, asistentky v PR agentuře, až jsem zakotvila právě v potravinářství. A u toho jsem jen tak vedle vystudovala pedagogickou fakultu. Že je to divný mišmaš? Rozhodně je. A vypovídá o jediném. Hledala jsem se.
Neměla jsem tušení kdo jsem, co bych vlastně chtěla. Co umím, v čem jsem dobrá? Neměla jsem odpověď na žádnou z těchto otázek. Uvažovala jsem, že bych po mateřské šla přeci jen učit, koneckonců s takovou myšlenkou jsem na peďák šla, že je to výborně skloubitelné s rodinou a navíc ty dlouhé prázdniny že. Ale to je dost málo pro tak zodpovědné povolání.
A tak jsem hupsla do světa mateřského s tím, že vlastně vůbec nevím, kdo jsem a jaké je moje místo na Zemi. A souběžně se seznamováním se s rolí mámy, započalo moje hledání sama sebe. Bylo to leckdy dost trnité, občas nějaká ta oklika, ale pomalu jsem odlupovala ty slupky cibule, za roky nasbírané a pomalu jsem sbírala povědomí o tom, co mě skutečně baví a nebaví, co mám ráda a co nemám ráda, ale opravdu já, ne proto, že mi to někdo řekl.
Nápad se tmou se pak pospojoval z mnoha různých střípků života mého i Kubova. Koneckonců to on ve tmě byl a přinesl k nám domů tuhle zkušenost. A jednoho lednového rána roku 2022 mě to najednou trklo. Jako blesk z čistého nebe.
Koupíme od Kubova nevlastního táty les, který nedávno zdědil a moc o něj nestojí, vybudujeme tam chatky pro pobyty ve tmě. Kuba to postaví, já budu o hosty pečovat. A spojíme to nějak s apiterapií, když Kuba začal včelařit. Oba budeme dělat to, co máme rádi a bude nás to živit.
Bylo to tak jasné, tak jednoduché a já se nemohla dočkat až se Kuba vzbudí a já mu to povím.
K mé velké radosti nesmetl tenhle nápad ze stolu, ale začal ho pěkně usazovat do reality. V tom je naše kouzlo, téhle naší spolupráce. Já přijdu s velkolepým nápadem a Kuba ho stáhne na zem a začne tomu dávat konkrétní obrysy ve hmotě.
A celý ten můj nápad se začal tvarovat a formovat. Kupovat ten zmíněný les, je blbost. Je to od nás moc daleko na denní dojíždění. A vůbec, nejde jen tak si něco postavit v lese. Dobře tudy ne. Koupíme tedy nějaký sad, louku, zahradu a vybudujeme to tam. No to taky není jen tak jednoduché. A navíc moje myšlenka udělat chatky pro pobyty ve tmě ve formě apidomků, to mi taky Kuba smetl ze stolu, týden nemůže nikdo na včelách pobývat, to nedá energeticky a hlavně to nedají ty včely. Apidomek jako doplňková terapie ano, ale na celý týden ne.
Ale i tak jsme se nápadu o Medové tmě (název byl jasný od první vteřiny) drželi a přemílali kde a jak to celé vybudovat. Až na podzim 2023, kdy jsme s naším Busíkem brázdili Bosnu (o tom si můžete počíst TADY), přišla moje velká osobní krize. „Tak sakra co tedy se mnou bude dál?“ Takhle by se to dalo shrnout, ale byla jsem protivná, naštvaná, rozervaná a nejistá. S tou tmou se to zatím vůbec nijak nerýsovalo. A tak jsem v jakési zoufalosti na chorvatské pláži, když děti úplnou náhodou obě usnuly a my je mohly odložit do stínu, prohlásila, že koupíme ve Španělsku pozemek a vybudujeme tam kemp pro obytňáky. Pohoda ne, naučíme se španělsky, děti půjdou do španělské školy a je to. Brnkačka. Kuba se odvážil lehce namítnout, že přeci chceme dělat ty pobyty ve tmě. Nakrknutě jsem odvětila, že to je ale HROZNĚ těžký, nemáme místo, nemáme nic. Přesunout svůj život do cizí země mi v tu chvíli přišlo mnohem jednodušší.
A pak když jsme absolvovali večerní přejezd, Kuba se ujmul volantu a já vzala do ruky telefon a jala se teda milostivě podívat po nějakém tom pozemku. A tam jsem ho uviděla. Náš dům. A tu zahradu! Tohle koupíme a tady vybudujeme naši Medovou tmu!
Po návratu jsem ihned kontaktovala realitního makléře a přes různé peripetie a dotazování na CHKO a územním plánování, jsme se rozhodli dům opravdu koupit a celou Medovou tmu umístit dovnitř, do prostor starého mlýna.
Trvalo to téměř tři roky, než jsme fyzicky začali Medovou tmu budovat. Ale ten velký nápad zkrátka neumřel a když jsem to já chtěla odpískat, byl tady Kuba, který tenhle nápad podržel v našem poli.
A pak začala konečně ta fyzická část. Vzít starý dům a celý ho přebudovat na útulné čtyři pokojíčky pro pohodové bytí ve tmě. S Kubou už jsme měli s takovou stavbou bohaté zkušenosti. Rekonstruovali jsme jeho byt, stavěli svépomocí náš dům, takže nějaká rekonstrukce už si na nás nemohla přijít.
Medová tma bude hotová na jaře 2025. A skutečně v ní skloubíme to, co máme rádi, co umíme a čím chceme plnit své dny.
Uplatníme Kubovu zručnost a nadání snad pro všechna řemesla i jeho nový koníček, včelaření. Já budu opečovávat hned dvě zahrady, každou jinou a každou bohatou a krásnou.
Budu mít prostor vařit chutná a zdravá domácí jídla a ještě se o ně podělit s našimi hosty. A to všechno v pohodě s dětmi. Nemusíme se bát, kam je dáme o prázdninách, na Vánoce a co proboha budeme dělat, když chytnou rýmu. Co by, budeme s nimi doma.
Já uplatním všechno to, co jsem se na cestě hledání sebe sama naučila a časem si své obzory ještě rozšířím do dalších směrů, abych o naše hosty mohla pečovat jako průvodkyně tmou (zatím tuto službu nenabízíme, „pouhé“ bytí ve tmě“).
Spojíme všechno to, co je pro nás důležité a ještě tím vytvoříme krásné místo pro naše hosty. Budeme hodně venku, hodně spolu jako rodina, pěstovat víc a víc vlastních plodin a dojde i na naše vysněné slepice a kačeny.
A naše vášeň pro cestování? Co Busík, co moje milované chození, co naše dámské jízdy s holčičkama? To nebude? Ale jistě, že bude 😊 I na tyhle naše radosti si v koloběhu roku vyhradíme dostatek prostoru.
Těšíme se na budoucnost, kterou si vlastnímu rukama tvoříme právě teď.