Následující příběh je zcela fiktivní a jakákoliv podobnost s existujícími osobami je čistě náhodná. Prožitek z pobytu ve tmě je věc zcela individuální a tento příběh je jen malou možnou ukázkou.
„Náhradní ručníky případně čisté povlečení ti můžu dát vždycky, když ti ponesu jídlo“, vysvětlovala Alešovi s lehkým úsměvem Markéta.
„Jakoby věděla, co sem jedu hlavně dělat“, pomyslel si Aleš. „Nebo je zvyklá? Dělají to tak všichni? Je to to, pro si do tmy jezdí? To je celý to „wow“ kolem pobytů ve tmě?“
Z úvah ho vytrhnul Markétin upřený pohled. „Promiň, co jsi říkala?“
„Jestli máš z pobytu strach? Tváříš se trochu vyděšeně“, zeptala se ho Markéta zkoumavě.
„Ale ne, jen jsem se zamyslel, promiň“, omlouval se Aleš. „Všechno je mi jasné, jídlo dostanu do předsíňky, tyhle vnitřní dveře si mám zamknout a kdyby cokoliv, můžu jít ven“.
„Tak jestli nemáš už žádné otázky, nechám tě tady“, pokývla Markéta hlavou, ze stolu sebrala papír, kde jí Aleš podepsal… ani sám nevěděl co. Snad že když se tady zvencne, jde to na jeho triko, ne na její.
Ještě si ji důkladně prohlédl ve dveřích. Mohla být stejně stará jako on, menší, spíš prdelatá, ale Alešovi se takové holky líbily, jeho Lenka byla podobný typ.
„Kdo ví, jestli taky hosty rozveseluje, když je jim ve tmě smutno“, dopřál si Aleš ještě nemravnou myšlenku, kterou ale rychle a trochu se studem zahnal. Proboha, je to průvodkyně tmou, žádná bordelmamá. Lidi jezdí do tmy navracet se k sobě, odpočívat, hledat své poslání, setkávat se s Vyšším já a kdo víc co ještě. Sem jezdí oduševnělí týpci a holky v dlouhých sukních, žádný nadržení zoufalci jako on.
Na druhou stranu, Libor, který sem Aleše vyloženě poslal, sám přiznal, že si půlku pobytu „honil ptáka“, jak doslova řekl.
Aleš by to za žádnou cenu nikomu neprozradil, ale právě tahle nevinná napůl žertem pronesená poznámka jeho kolegy byla impulsem, proč se do tmy vypravil.
Povzdechl si. „Tak jsem tady. Zhasnu a dál? Budu si tady týden vybíjet svou sexuální frustraci a pak se vrátím do reality? Fakt mám tohle zapotřebí?“
Co přesně je pobyt ve tmě? Mrkněte SEM a hned budete mít jasno!
Pro co se jezdí do tmy?
Aleše se začal zmocňovat vztek. Nechápal odkud se ten proud negativity v něm bere, ale nebyl tu nikdo, kdo by ho viděl, ani nikdo, na kom by si to mohl vybít. A tak šel a vztekle, s prudkostí, která mu nebyla vlastní, zhasl světlo. Tma, která nastala, byla nečekaná. Jo, byl to pobyt ve tmě. Aleš měl za to, že tmu zná. Potmě se doma chodí vyčůrat, potmě někdy zkouší sahat na Lenku, potmě si dojde pro pití do lednice. Ale okamžitě pochopil, že TO, co má v noci doma, není tma. To je možná tak šero. Tady byla tma fakt totální.
Aleš stál uprostřed malého pokojíku, nevěřícně si strkal ruku přímo před oči, ale neviděl ji. Netušil, jak dlouho mu tohle dětské překvapení vydrželo, ale asi dlouho, protože ho náhle překvapila bolest těla. Stál v divné pozici a usoudil, že bude lepší si sednout. Ale kam? Kde je ta matrace? Aleš začal tápat kolem sebe rukama a uvědomil si, jakou udělal chybu, že zhasnul tak impulsivně. Měl si nejprve pokoj celý projít a ohmatat. Nedalo se ale nic dělat, rozsvítit si přišlo Alešovi trapné a srabácké. Však dokáže najít matraci a záchod ne, a co víc potřebuje?
Prudce se otočil a udělal krok směrem, kde si myslel, že matraci najde. Prudký náraz do zdi ho ujistil, že to byl špatný směr. Aleš se navzdory prudké ráně musel smát.
„Jsem tu za totálního vola. Od začátku“.
Raději si sedl na zem a začal zem kolem sebe ohmatávat rukama. K matraci se dostal během chvilky a ulehčeně se na ni skulil.
Teď, teď je ta chvíle, na kterou se týdny těšil, proč sem přijel, co sem doopravdy přijel dělat. Natáhl se na matraci, uvelebil se, rozepnul si kalhoty, po chvíli usoudil, že si je vlastně může celé sundat, i trenky. A koneckonců i tričko. Oblečení odhodil kamsi do prostoru a nahý se znovu uvelebil.
„Sakra, ještě kapesníky“, zaklel Aleš, po čtyřech vylezl z matrace a rukama hledal malý stolek, který stál někde naproti. Pamatoval si, že na něm byl připravený sešit na zápisky, hrnek, termoska a taky krabice tahacích kapesníků. Markéta mu sice nabízela čisté povlečení, ale není prase, že…
Teď už měl všechno. Ticho, klid, soukromí, balík kapesníků, ležel nahý na pohodlné matraci, futonu, jak stálo na webovkách tohohle místa. Čert vem, co to je, hlavně že se na tom dobře leží.
Aleš se dotkl svého údu. Léty nacvičenými pohyby se sám sebe párkrát dotknul, ale nic. Neměl chuť, na nic.
Nechápal to. Však pro „TO“ si sem jel. Proto zaplatil deset tisíc za týden v tomhle pokojíku. Nechtěl získat životní nadhled, nestál na životní křižovatce, nechtěl žádné vize. Nic z toho, pro co si sem lidé údajně jezdí. Chtěl si na týden zalézt někam, kde si může nerušeně honit pinďoura a dostat tak ze sebe frustraci posledních let.
A teď tu je. Leží ve tmě, nahý, jako největší blbec pod sluncem, které tu ale nesvítí. A on na to nemá chuť? Proč?
Aleš vztekle vytáhl zpod sebe peřinu, přikryl se, otočil se na bok a… usnul.
Překvapeně si uvědomil, že usnul, že spal naprosto tvrdě a byl naprosto dezorientovaný. Jak dlouho spal? Hodinu? Celou noc? Sáhl pod peřinu na svůj měkký a pohodlně rozvalený penis. Ranní erekci neměl, tak to asi není ráno, ušklíbl se v duchu. Přijel si sem vybít svou frustraci a ta zatím víc a víc narůstala.
„Co tady budu týden dělat, když mi ani nestojí?“ Aleš zoufale zavyl. V tom zvuku bylo všechno. Všechna bolest posledních let.
Frustrace ze tmy nebo ze života?
Otočil se na druhý bok a myšlenky se mu nekontrolovatelně rozvířily. Jeho život byl objektivně moc fajn. Živil se úspěšně jako grafik. Svou práci měl opravdu rád, byla dostatečně kreativní, výborně placená, v oboru měl Aleš už dávno jméno a tak si mohl zakázky vybírat. Spoluvlastnil věhlasnou firmu, které se podařilo ulovit opravdu lukrativní zákazníky, peníze se u nich točily velké. A i přesto dokázal nežít jen prací, poctivě kancelář opouštěl každý den ve tři. Přesně ve tři. Nikdy dřív, nikdy později.
Zakládal si na tom, že tráví odpoledne s rodinou a víkendy zase věnuje rodině, ale i sportu. Přísně dbal na tenhle životní balanc, protože znal příliš mnoho těch, co práci propadli naplno a jejich osobní život šel do prdele. Tohle měl Aleš ošéfované skvěle.
A jeho rodina? Měl dva super kluky, tříletého Jonáše a pětiletého Romana. Kluci se v něm viděli a spolu s ním nadšeně objevovali další a další sporty. Kolo, brusle, lyže, plavání, ničeho se nebáli, nic jim nebylo cizí.
A pak tu byla Lenka. Aleš se znovu vztekle zavrtěl. Lenka.
Lenka byla skvělá ženská. Báječná máma. Výborně vařila, pečovala o domov i děti. Mateřství nijak nepoznamenalo její postavu, pořád to byla malá atraktivní blondýnka s kulatou prdýlkou. Na první pohled byli oni čtyři dokonalá rodinka.
Až na jejich intimní život. Aleš spatra dokázal vyjmenovat kdy a kde se za posledních pět let milovali. Dokázal by říct, co měli na sobě před tím, během toho i potom. Co ten den jedli a jaké bylo počasí. Tak málo těch příležitostí bylo. Aleš Lenku miloval. Opravdu miloval. Hluboce. Už 15 let. Nedokázal by jí zahnout. Fakt ne. Tohle chování se mu hnusilo. Jeho táta mámě zahýbal a ještě na to byl pyšný a Alešovi se z toho vždycky zvedal žaludek a přísahal, že on takový nebude.
Ale to nevěděl, že po narození prvního dítěte půjdou jejich společné milostné aktivity do prdele.
A vlastně to celé začalo ještě dřív. Když se domluvili, že by si přáli miminko. Lenka se tehdy při milování naprosto proměnila. Začala ho brát vážně. Jakoby fakt, že mohou během aktu zplodit dítě, zcela zaplavil její mozek.
Ale milovali se pravidelně, často a že z Lenky vyprchala určitá hravost a lehkost, to dokázal Aleš přejít. Když po roce konečně Lenka třímala v rukou vytoužený pozitivní těhotenský test, jejich intimitě to nijak nepřidalo. Lence bylo špatně, dlouho jí bylo špatně. Hodně spala. Pak jí začalo růst bříško a začala se před Alešem schovávat. On to nechápal, Lenka mu přišla nádherná i jakožto těhotná a pořád po ní toužil.
Po porodu dával Lence čas, netlačil na ni, ale ona o žádné intimní chvíle nejevila zájem. Vůbec. Zkoušel to jemně, zkoušel to večer, zkoušel to ráno. Snažil se být chápavý, trpělivý. Ale Lenka jakoby s mateřskou rolí úplně vypnula svou roli manželky. Stali se z nich spíš kamarádi. A někdy ani to ne. Když bylo Romčovi kolem roka a půl, zlomil si jeho tchán nohu. Ošklivě, skončil v nemocnci se šrouby v noze. S tchyní měli odjíždět na víkend do maďarských lázní, což samozřejmě nepřicházelo v úvahu a tchyně jim tehdy nabídla, že si Romču vezme k sobě a oni pojedou místo nich.
Lenka byla nejprve proti, téměř nepříčetná, že své dítě na víkend neopustí. S Alešem se tehdy nesmírně pohádali, nechápal, proč by nemohli být chvíli spolu sami. Až Lenku přesvědčila její máma. Aleš nevěděl, co si řekly, ale Lenka byla po jejich telefonátu zamlklá, snad i trochu uplakaná, ale rozechvěle Alešovi sdělila, že tedy pojedou.
Ten víkend byl… neskutečný. První den Lenka hlavně spala, pak si s gustem užila koupele, dobrý oběd a když si s Alešem dopřáli večer ještě vířivku a nechali do ní donést láhev červeného vína, byla už celá vláčná. Během následující noci, dne a druhé noci se milovali snad desetkrát. Nemluvili, o ničem. Možná si tenkrát měli i něco říct, vyjasnit si, ale těla dostala přednost.
Domů dorazili unavení, ale šťastní a atmosféra u nich doma se na pár týdnů vyjasnila. Lenka se sice brzy vrátila do své hlavně maminkovské role, ale Aleš si toho snad ani nevšimnul, bylo jim zkrátka hezky. Než začalo být Lence zle a bylo jasné, že si z Maďarska dovezli nečekaný dáreček.
A po druhém porodu? Dvakrát. Od Jonášova narození před třemi lety se Aleš s Lenkou miloval dvakrát. Jednou, když se vrátila z třídního srazu a sama se k němu přitulila. A podruhé… na to Aleš nebyl pyšný. Byl zoufalý, frustrovaný a milování si na Lence vynutil. Nebylo to hezké ani pro jednoho, Aleš se pak dlouho styděl, Lence se omlouval a slíbil jí, že dokud nebude sama chtít, on se stáhne a nebude ji nutit. To bylo před rokem.
Při vzpomínkách na maďarské dobrodružství se Alešovi konečně dostavila erekce a on si dopřál první slastnou úlevu. Jenže za pár minut bylo po všem. A co dál? Co teď?
Jak to reálně probíhá při pobytu ve tmě? Povídka se opírá o skutečné místo – Medovou tmu i reálie pobytu. Smyšlený je jen samotný Aleš a jeho příběh.
Ve tmě přichází nečekané myšlenky
Myšlenky mu hlavou vířily neodbytně. Jak se sakra má naučit s tímhle žít? Aleš se znovu ponořil do vzpomínek. Na jejich život před dětmi. Jak s Lenkou dobývali horské vrcholy, jak chodil za Lenkou do ateliéru, který měla pronajatý. Miloval tu vůni barev, miloval Lenku pozorovat, když malovala a miloval, když ji mohl celou od barev pomilovat na křesílku u dveří, na jediném místě v ateliéru, které nebylo pokryté barvami nebo plátny a papíry.
Proč vlastně Lenka ten ateliér pustila? Mohla to být jejich zašívárna, povzdechl si Aleš. A další vlna vzpomínek. Na pravidelné grilovačky, které pořádali. A ne jen tak nějaké, hodit kus krkovice na dřevěné uhlí. U nich se opékalo vždycky celé selátko. Hrávali se společenské hry, Lenka milovala vymýšlet různé bojovky. Proč v tomhle nepokračují?
Aleš usnul.
A tentokrát měl divoké sny. Promítali se mu v nich jeho synové bránící mámu, kterou chtěl v tom snu uhodit. Nakonec jí opravdu uhodil a Lenka spadla do grilu, kde se bůhvíproč opékaly veverky včetně srsti…
Probudil se zpocený a nejdřív vůbec nechápal co se děje, kde to je a co je to za zvuky.
„Aleši, jsi v pořádku?“, ozývalo se za dveřmi.
Markéta starostlivě čekala na Alešovu odpověď. Včera její návštěvu prospal, přes dveře slyšela jeho chrápání, tak ho nebudila a jen mu v předsíňce nechala jídlo. To ale zůstalo netknuté a z pokoje se ozývalo jakési kvílení a nářek. Potřebovala slyšet Alešův hlas. Nemohla odtud teď jen tak odejít, protože Aleš možná potřeboval pomoc. Do pokoje nevstupovala, soukromí hostů bylo nade vše. Ale to, že se už dva dny nenajedl a teď uvnitř naříkal, to nebylo dobré.
Náhle kvílení ustalo a ozval se Alešův zmatený hlas. „Jo, já jsem asi spal, co se děje?“
¨
Markéta si ulehčeně vydechla: „Přinesla jsem ti jídlo, už podruhé, ale včera jsi nejedl. Já ti tu nechám čerstvý oběd, to staré odnesu a stavím se ještě večer, ano?“
„Jo díky“, zamumlal vyjevený a zpocený Aleš.
Poslouchal Markétiny vzdalující se kroky a uvědomil si, že si možná měl požádat o čisté povlečení. Ale ne z důvodu potřísnění semenem, jak si myslel první den. Ale protože při těch nočních můrách propotil snad i matraci.
Vstal a dopotácel se do koupelny. Sprchu si schválně dal studenou a dlouhou. Mysl se mu začínala projasňovat. Ústy hltal ledovou vodu a uvědomil si, jak byl vyprahlý a že má hlad. Osprchovaný a napitý vylezl do předsíňky, kde po hmatu hledal slíbené jídlo.
Najíst se potmě byl kumšt, poznávat jídlo jen po čichu, hmatu a následně chuti, byl neskutečný zážitek. Aleše prostoupil klid. Z naštvaného přemítání a omílání vírů myšlenek se dostal do stavu jakéhosi pozorování. Jídlo bylo nesmírně dobré, snědl si všechno najednou. Oběd, snídaňovou kaši i porci ovoce v krabičce. Nasycený a spokojený se plazil pokojem, propocenou postel odkryl a nechal větrat a uvelebil se na karimatce, kterou nahmatal vedle stolku.
A znovu myslel na Lenku. A tentokrát se během pár minut dostavila další erekce, Aleš se mohl uspokojit do úlevy okamžitě, což se mu poslední roky fakt nestávalo. Spokojený a uspokojený zůstal na karimatce. Myšlenky už netvořily divoký vír, ale spíš klidnou širokou řeku. Nechával je plout, občas si některou více prohlédl, prozkoumal a nechal ji plout.
A tu se mu začal skládat obrázek. Co se starší Romča naučil chodit, věnoval mu Aleš každou volnou chvíli. Od malička ho bral na všechny své oblíbené sporty a spolu s ním zkusil i pár dalších. Brzy s sebou začali brát i Jonáše a odpoledne bývala jejich. Co vlastně dělala Lenka? Proč nechodila s nimi? Aleš si vybavil Lenku, jak mu podává tašku s oblečením, nachystané svačiny pro něj i kluky, vybavil si Lenku vybalující propocené a zablácené boty i oděv, vybavil si Lenku vařící večeři, Lenku myjící nádobí, Lenku koupající kluky…
Ale co Lenka se štětcem v ruce, co Lenka vymýšlející hravý večer s přáteli? Kdy měla Lenka naposledy vernisáž? Sakra, malovala ještě vůbec?
Aleš se prudce posadil. Zatímco on se za posledních pět let vypracoval na špičkového grafika, Lenčina kreativita kamsi zmizela. A s ní zmizel i Lenčin úsměv.
Lenku opustila múza. Tak proto? Tak proto už se nechce milovat? Protože odumřela její kreativita? Aleš si s tím uvědoměním nevěděl rady. Hned by to s Lenkou probral, ale ona tu nebyla. Tak co teď?
Aleš musel znovu do sprchy, tady ve tmě to byla taková příjemná kotva do reality. Vodu cítil stejně jako doma, jako kdekoliv jinde. Tentokrát si dopřál příjemnou teplou a vnímal každou kapku, která mu sjížděla po těle.
Tepající myšlenky v hlavě se pomalinku uklidnily a Aleš si vzpomněl, že na stolku pod oknem ležel i sešit na zápisky s obyčejnou tužkou.
Spěšně se utřel, cestou z koupelny narazil do zdi, protože v tom kvapu nabral špatný směr. Pro jistotu po čtyřech se vydal na místo, kde tušil stolek, nahmatal sešit i tužku a pustil se do psaní.
Po tmě to šlo velice ztuha, pomalu, ale šlo to a Aleš začal všechny své myšlenky sepisovat. Ale ne pro sebe. Pro Lenku. Začal jí psát dlouhý dopis…
„Ahoj Aleši, všechno v pořádku?“, ozvalo se za dveřmi pokojíku.
Markéta přišla naposledy s jídlem. Naposledy, po šesté, je to možné?
„Zítra ráno tě přijdu ze tmy vyprovodit, ještě před svítáním, ano? Nepotřebuješ ještě něco?“
„Jsi hodná, díky, jsem v pohodě. Těším se na jídlo, už mi nějak vyhládlo“, ozval se Aleš ze tmy.
Jen co se za Markétou zabouchly dveře malé předsíňky, vyrazil Aleš sebejistě pro košík s jídlem. Tentokrát narazil nohou do dveří až při zpáteční cestě, už mu ten pohyb ve tmě vcelku šel. Na jídlo se dneska opravdu těšil. Zamiloval si jezení potmě, to pomalé poznávání jídla po hmatu, po vůni a pak to první ochutnání…
Aha, ale teď to bude muset počkat. Aleš si představil, že by takhle potmě byli s Lenkou. A tak, jak teď chtěl ochutnat pomalu každé sousto, ochutnával by ji. A tu myšlenku potřeboval celou rozvinout a oddat se své fantazii.
Za pár minut úlevně vydechl, papírovými kapesníky odstranil stopy svého konání a konečně se mohl pustit do jídla.
Tak poslední hodiny tady ve tmě. Páni, co se všechno odehrálo. Těch myšlenek, těch uvědomění. Pro Lenku měl popsaný celý sešit. A druhý pro sebe. A ještě třetí s poznámkami. To bylo jediné, co chtěl po Markétě. Aby mu dodávala další sešity. Netušil, jestli to bude celé k přečtení, ale věřil, že ano.
Už nebude Lenku mučit naléháním. V první řadě s ní musí probrat pronájem nového ateliéru. A její „pracovní dobu“. A to, jak se prostřídají doma.
Aleš netušil, co na to všechno Lenka řekne. Třeba už malovat nechce. Třeba chce dělat něco jiného. A na to se jí musí zeptat…
Rozbřesk byl neskutečný. Aleš doteď netušil, kolik barev skrývá brzkoranní šero. Omámeně se procházel po tiché zahradě, hltat očima celý svět a cítil se bláznivě šťastný. A odhodlaný. Pomoc Lence, sobě, jejich manželství. Těšil se domů. Tak moc, až ho z toho bolelo na hrudi.
Toužíte i vy po pobytu ve tmě? Váš příběh bude úplně jiný. Bude váš. Tak si ulovte své místečko v Medové tmě a dejte svému příběhu šanci.
PS – bavilo vás čtení a máte chuť na další příběh? Co třeba ten Johanin? K přečtení TADY.
PS2 – Chcete se jako první dozvědět, až vyjde další povídka? Nechte mi tu svůj e-mail a já vám dám echo, až bude další na blogu.
Jsme Eliška a Kuba, manželé, rodiče, cestovatelé, kutilové, zahrádkáři, včelaři a nadšenci do všeho, co nás v životě posouvá vpřed.
Stvořili jsme pro vás Medovou tmu. Místo pro pobyt ve tmě, kde si odpočinete od všech starostí, technologií, rodiny, hluku, sociálních sítí, povinností i světla a dopřejete si čas jen sami pro sebe.
Tolik času, kolik potřebujete.
Užijete si vydatnou porci spánku, zbystříte své smysly, pochutnáte si na výborném domácím jídle. A přestože neuvidíte nic, můžete vidět mnohé. Třeba svůj život z nadhledu, řešení každodenních starostí, nové životní vize i cestu k naplnění svých snů.