Následující příběh je zcela fiktivní a jakákoliv podobnost s existujícími osobami je čistě náhodná. Prožitek z pobytu ve tmě je věc zcela individuální a tento příběh je jen malou možnou ukázkou.
Janu zachvátila naprostá panika, úzkost, chtělo se jí zvracet, klepala se. Netušila, jestli to má být absťák po některém z jejích pomocníků nebo hrůza z té všeobklopující tmy. Pomyslně si rvala vlasy. Co to sakra bylo za nápad?
Byla ve tmě sotva pár hodin a už se sebou nemohla vydržet. Chybělo jí cokoliv, k čemu by mohla utéct. Všechny její berličky zůstaly tam venku. Milované mangové vapo, cokoliv na bolest hlavy, sklenka vína, telefon do ruky. Cokoliv.
Janě bylo opravdu zle. Ale uvnitř sebe moc dobře věděla proč. A taky věděla, proč přišla právě sem.
Už to nebylo únosné. Neuměla vydržet v realitě, v každodennu a tak stále utíkala. K čemukoliv
Celonoční sledování Netflixu, přes den energiťáky, litry kávy, cigaretka, večer víno. A zase po litrech. Všechno to bylo takové nenápadné. Vždyť kouří kde kdo, dívat se na telku je normální, vínko na uvolnění neškodí.
Ale Janě bylo z toho všeho zle.
Ještě před několika měsíci by na nic z toho nesáhla. Zdravý životní styl pro ni byl samozřejmostí. Celý její život byl samozřejmostí.
Krásný, vzdělaný a dobře vydělávající přítel. Její jógové studio. Ranní rituály, kterými se udržovala svěží den co den. Její sociální sítě, které se jen hemžily videi, jak cvičí, vaří zdravá jídla, tráví čas v přírodě, míchá zelenou matchu nebo popíjí řepový džus.
Pro své fanynky byla vzorem.
Teď se neustálým sledováním svých starých videí dostávala do čím dál větší propasti. Kam se to sakra všechno ztratilo?
Ozvalo se zaťukání na dveře. „Ahoj Jani, tady Markéta, nesu ti jídlo a jdu se zeptat, jestli něco nepotřebuješ?“
Jana sebou škubla. To už tu byla celý den?
„To už od mého příjezdu uběhlo 24 hodin?“, zeptala se udiveně?
„Ne ne, teď máme ráno, takže jsi tu byla přes celou noc zatím. Jak se ti spalo?“
„No já jsem ještě nespala, myslela jsem, že jsem tu teprve chvilku“, mumlala zmateně Jana.
„Jani a cítíš se dobře? Nepotřebuješ něco? Popovídat si?“
„Ne, jsi hodná, díky. Jen mě dost bolí hlava, ale to mi asi chybí káva“. Jana už nedodala, že toho, co jí chybí, je mnohem víc.
„Ach, to chápu, pustím ti malinko víc rekuperaci, ať máš rychlejší proudění čerstvého vzduchu a uvařím ti heřmánkový čaj. Nebo bys raději meduňkový?“
Janě to bylo jedno. Začínala být celá napjatá a měla pocit, že žádný luční bejlí jí nemůže pomoci.
„Tak ten heřmánek, dík“, odpověděla nakonec.
Na přinesené jídlo neměla chuť a na ten pitomý čaj taky ne. Začínala se potit. Takovým divným lepkavým potem. Hlava jí vyloženě třeštila a v žaludku se jí začalo všelicos kroutit.
Jana si myslela, že Markéta už je pryč, ale přesto se za chvíli ozvalo zaťukání. „Než odjedu, chtěla jsem s tebou ještě mluvit. Mám o tebe malinko obavy, opravdu ti chybí jen káva“?
„Ví to“, pomyslela si Jana. „Ví, co jsem zač. Poznala na mě, jaká jsem troska.“
„No ještě mi chybí cigarety, to je pravda. Ale budu v pohodě“, zvládla ještě odpovědět.
„Dej si ten čaj, dopřej si sprchu, zhluboka dýchej. Asi to ještě bude nepříjemné, ale zítra by ti mělo být lépe“, povzbudila ji jemně Markéta a odešla.
Jana nechtěla nic z toho. Měla pocit, že si tu bolest a nepříjemno musí vyžrat do konce. Do poslední kapky.
A bylo jí hůř a hůř. Přesunula se raději do koupelny a dobře udělala, žaludek se bouřil čím dál víc a Jana během chvilky zvracela. A znovu. A znovu. Schoulila se na zemi do klubíčka a brečela jako želva.
Věděla, že jít od čehokoliv odvykat do tmy není nejlepší nápad. A taky to nebyl původní plán. Právě teď měla šlapat náročný trek v severním Švédsku. To měl být její návrat k sobě, její odvykačka, její terapie. Chození milovala a myslela si, že to bude ten pravý restart.
Jenže dva dny před odletem spadla úplně ožralá ze schodů v obchoďáku. Nákupní centra neměla ráda nikdy a teď co ji občas braly záchvaty úzkosti, to bylo ještě horší. Potřebovala ale na cestu nakoupit pár věcí, na kuráž si dala trochu vína a dlouhý eskalátor se jí stal osudným. Kromě pohmožděnin po celém těle, si vyrobila slušně vymknutý kotník. Nesmírně se styděla, rychle snažila z místa vypařit, doma bolest zaplašila pár prášky, dopila víno a až ráno zjistila rozsah škod. Neudělala ani krok a musela si zavolat záchranku.
Z nemocnice odešla o berlích. Klid, led a zase klid. Minimálně dva týdny nemohla na nohu došlápnout. O nějakém treku nemohla být řeč.
Byla zoufalá. Strašně zoufalá. Nevěděla, jak si vzpomněla na pobyty ve tmě, kdysi o nich slyšela na workshopu Honzy Vojáčka. Ale nějak se jí vloudily na mysl. A tak googlila, až našla Medovou tmu. Měli jediný volný termín. Od tohoto pátku. Pak týdny a měsíce obsazeno. To bylo jasné znamení. Pobyt si ihned koupila, sbalila připravené zavazadlo do Švédska a vyrazila.
A teď tu zvracela a zvracela, byla zlitá potem, objímala své šíleně hubené tělo a když zrovna nedávila, brečela jako želva.
A vzpomínala…
Vzpomínky...
S Jonášem tvořili pár tři roky. Loni v létě se zasnoubili. Všichni jim záviděli. Jejich život byl na první pohled dokonalý. A Jana v jeho dokonalost věřila. Až do té chvíle, kdy přišel druhý pohled. Pohled na jejího dokonalého přítele, jak bezostyšně prcá svou nedokonalou sousedku na jejich novém gauči. V tu chvíli se Janě rozpadl svět. Nic jiného, než rozchod nepřipadalo v úvahu. Jonáš byl ovšem značně uražený a reagoval, jako by snad sousedku klátila sama Jana a ne on. Vyhodil Janu z bytu, okamžitě přestal platit nájem jejího jógového studia, zrušil i webovky.
Ze dne na den neměla Jana nic. Jen samu sebe. První týdny se to snažila všechno snést, vydržet, bojovat. Zařídila nové webovky, studio platila sama, našla si nové bydlení. Ale napětí v ní rostlo a rostlo. Pak se poprvé opila. Nebyla na alkohol zvyklá, takže láhev červeného vína stačila k tomu, aby musela odvolat lekce na celý den. Za pár dní se situace opakovala, pak zase Jana zaspala, protože do noci čučela na jakýsi slabomyslný seriál. Klientky pomaličku ubyly. Jak moc zlé to bylo, zjistila Jana až ve chvíli, kdy skončily podzimní kurzy a ty zimní si koupily pouhé tři cvičenky. Tři. Z obvyklých šedesáti.
A Jana neměla sílu s tím cokoliv udělat. Prostě studio pustila. Na nájem bytu peníze ještě měla.
A dál? Nevěděla. Pořád byla naprosto ztracená. Měla pocit, že bez Jonáše není nic. To vedle něj vyrostla, vypracovala se tam, kde byla….
Janou třásl nesnesitelný chlad. Probudila se na studené podlaze koupelny a byla naprosto dezorientovaná. Nedokázala vůbec přemýšlet. Ale věděla, že potřebuje vstát, zahřát se a vypláchnout si pusu. Po čtyřech vylezla z koupelny, spíš zázrakem se dostala do postele a dalším zázrakem zavadila o termosku s čajem. Třesoucími prsty si nalila čaj, napila se, zachumlala se do peřin a rozplakala se.
Byla z ní totální troska.
Hebká a sluncem vonící peřina jí přinesla nejen zahřátí ale i příjemné objetí, Jana se začala pomalu uklidňovat a pozorovala samu sebe. Už se netřese zimou, co dál? Potřebovala něco sníst. Vedle termosky nahmatala tašku s jídlem. Trochu zápasila se otvíráním termosky, ale stálo to za to. Uvnitř byla zeleninová polévka a Jana ji pomalu snědla do poslední mrkve. Polévka jí udělala moc dobře, mohla si zase lehnout a taky v klidu usnout.
Netušila, jak dlouho spala. Ale probudila se bez bolesti hlavy. Vnímala ulepenost celého těla. Usoudila, že je čas na sprchu. Odmotala z kotníku otravný obvaz, aby na něj nemusela ve sprše dávat pozor, svlékla se a po čtyřech se vydala do koupelny. Ve sprše si jednoduše sedla na zem a pustila na sebe proud horké vody.
A znovu se rozplakala. Vzpomněla si, jak milovala sprchu po jógových lekcích. Ve studiu měla nejen svou kancelář, ale taky právě koupelnu s luxusním sprchovým boxem. Pouštěla si v něm hudbu, pouštěla na sebe vodu ze všech stran… aaach to bylo skvělé…
Voda odplavovala její žal a Jana si uvědomila, že má trochu čistější nejen tělo, ale i mysl. Usušila se, nahmatala svou kosmetickou taštičku a pocítila chuť pro sebe něco málo udělat. Pro změnu něco, co jí udělá dobře. Vtírala si do pleti hydratační krém, dopřála si porci tělového mléka. A jak tak po tmě hladila své tělo, uvědomila si po hmatu, jak nesmírně zchřadlo.
„Co jsem si to sakra udělala?“
Jana po hmatu našla i svou tašku s oblečením po policemi v pokoji, oblékla si čisté kalhotky a tričko a s chutí se pustila do zbytku jídla v tašce.
A pak přišla zase ta prázdnota. Co teď?
Jana ležela na posteli, zírala do prázdna a nechala odtékat slzy. Neplakala nahlas, jen cítila ty slané potůčky na svých tvářích. Opět jí zachvacovala zimnice a nevolnost. Zachumlala se do deky, pevně zavřela oči a podařilo se jí usnout.
Sny měla divoké, spánek trhaný, obraz za obrazem se jí míhaly před očima.
Definitivně ji ze spánku vyrušil výjev, jak opilá zvrací na boty své profesorce češtiny z gymplu. S úlekem se posadila. Nezvracela, ne doopravdy, to byl první moment úlevy. Druhý přišel, když si vzpomněla, že je ve tmě, nikoli někde ve škarpě cestou z baru.
A kupodivu jí bylo fyzicky celkem fajn, třes zmizel, hlava nebolela. Jana se opatrně zvedla, v koupelně si došla na toaletu, opláchla obličej a uvědomila si, že má hlad. Zkusmo vešla do předsíňky, jestli tam nečeká další jídlo. Nečekalo. Tak tam alespoň vrátila misky od jídla snědeného i prázdnou termosku a v pokoji se rozhodla na další jídlo prostě čekat. Co mohla dělat jiného? A vlastně to nebyl špatný program. Minimálně jí to nijak neubližovalo.
Proč si vlastně ty poslední měsíce tak ubližovala? Ona? Vzor ctností. A najednou se začala utápět v alkoholu, cucat všechna ta nikotinová elektronická udělátka, přestala cvičit, dbát o sebe, nechala si mezi prsty odtéct rozjeté podnikání…
Jana přemýšlela, jestli by se k těm dobrým návykům dokázala vrátit. A to, co se v ní ozvalo, opravdu nečekala. Jako by se v ní vzedmula vlna žluči. Odpor ke všemu, co ještě nedávno žila. Proč?
Z Indie rovnou do náručí pana Pravého.. nebo ne?
Zabrousila ještě hlouběji do vzpomínek. Na život před Jonášem. Indie. Proboha jak mohla zapomenout? Proč místo sem neodletěla do Indie? Proč se nevrátila tam, kde jí bylo dobře? V Indii strávila tři roky. Jako studentka sem odjela dobrovolničit a Indii si zamilovala. Tady poznala jógu do hloubky, tady poznala tolik skvělých lidí.
A pak poznala při jedné návštěvě rodičů Jonáše. Jonáš nikdy nevytáhl paty z Česka, snad jako dítě byl s rodiči v Bibione a tak mu Jana právě přiletivší z Indie nesmírně imponovala.
Jana sebou trhla, uslyšela bouchnutí dveří a zaradovala se. Jídlo je tady!
A opravdu, za chvilku se ozval Markétin příjemný hlas.
Jana s ní neměla chuť mluvit, poděkovala za jídlo, potvrdila, že žije a Markéta chápavě opustila předsíňku a šla se věnovat ostatním hostům, Asi. Jana nevěděla, jestli v dalších pokojích někdo je, nikoho neslyšela a bylo jí to jedno.
S chutí se pustila do špaget s rajčatovou omáčkou a musela se smát své neohrabanosti s jakou jí neustále čouhaly špagety z pusy. No a co. Nikdo ji nevidí.
S plným žaludkem se usadila na zem, opřela o zeď a vrátila se do svých myšlenek. Do Indie. Ne, vlastně vzpomínala na to, jak poznala Jonáše a do Indie se už nevrátila. Od kamarádky si nechala poslat věci, které jí tam zůstaly a během pár týdnů se k Jonášovi nastěhovala. Byl to on, kdo jí pomohl otevřít jógové studio, kdo jí zařídil reklamu po celém městě, kdo jí z práce poslal své kolegyně jako první klientky.
A byl to taky Jonáš, kdo Janu navedl na vytvoření sociálních sítí. Jana do té doby „socky“ vůbec nevyužívala.
„Co bych vlastně dělala, kdybych Jonáše nepoznala?“
Jana nad tím nikdy nepřemýšlela. Jejich setkání brala jako osudové, do Jonáše se bláznivě zamilovala a to, že se její život ubírá najednou jiným směrem, považovala za štěstí. Věděla, že bez Jonáše by se nic z toho nestalo. Neměla by na Instagramu 120 tisíc fanynek, kterým denně servírovala jejich dokonalý život.
O nic takového nikdy nestála. Ale měla to. A chtěla to?
Janu tyhle myšlenky znepokojovaly. Jonášovu nevěru považovala doteď za své selhání a rozpad svého života přičítala vlastní neschopnosti a malosti.
Jenže před Jonášem si žila nesmírně spokojeně. V Indii byla součástí týmu budujícího síť školek a všechno to, co tam tvořila ji nesmírně naplňovalo. A pak to kvůli Jonášovi všechno zahodila. A teď on zase zahodil ji.
Všechno to přemýšlení Janu vyčerpalo a přišla si zase celá špinavá, ulepená…
Jógou zpátky k sobě
Horká sprcha z ní smyla všechno nepříjemné, dopřála si zase porci mazání pokožky a vrátila se do pokoje. V poličce vedle tašky s oblečením nahmatala jógamatku. Jana si radostí poskočila. Jistě zacvičí si….
Jógou žila tolik let, v Indii i poslední roky ve studiu, kdy cvičila lekci za lekcí. Ale od chvíle, kdy studio pustila, nerozložila si podložku ani jednou. Ani jedinkrát si nedopřála to, co tak milovala. Jako by se trestala. Ale za co? Že to nezvládla? Že si neudržela svůj „dokonalý život“?
Janě se začaly do očí opět hrnout slzy, ale tentokrát je rychle setřela a posadila se na jógamatku. Nádech, výdech, první pomalé plynulé pohyby. A znovu dech. A první pozice…
Jana netušila, jak dlouho cvičila, ale bylo to jako vrátit se domů. Její tělo nezapomnělo nic. Místy cítila slabost, zatuhlost nebo neobvyklou neochotu těla zůstat v určité pozici, ale na to, kolik měsíců necvičila a jak své tělo huntovala, to bylo dobré. Myšlenky jí v hlavě proplouvaly klidně, jako listy po hladině, dech jí pomáhal je odsouvat, a s každým pohybem cítila větší sebevědomí.
V závěrečné relaxaci přišel úplný nával radosti a Jana se mu nebránila. Vyloženě zaskučela: „Ty vogo to je prostě to moje!“
A pak se smála a znovu jí tekly slzy, ale těm už nebránila. Cítila jak v ní cosi povolilo. Cítila úlevu.
„Prosím tě Markét, máš po mě ještě v pokoji volno? Nemohla bych si pobyt prodloužit?“, ptala se trochu nesměle Jana, když Markéta další den dorazila na kontrolu a s novým jídlem. Na to jídlo se Jana nesmírně těšila, dělalo jí moc dobře, bylo výživné, lahodné a měla ho rovnou pod nos. Ale teď potřebovala ještě vyřešit jednu věc. Cítila, jak jí tma dělá dobře, ale tím, že první dva dny strávila v zimnici, bolesti a její tělo se zbavovalo všech těch sajrajtů, co do sebe cpala, tak jí šestidenní pobyt přišel krátký.
„Počkej, podívám se do diáře.“
„Tak Jani, pokud ti tma dělá tak dobře a cítíš se na to, mohla bys tu zůstat do neděle. To znamená o čtyři dny déle. Ráno za rozbřesku tě přijdu vyprovodit ven a pak budu tvůj pokoj potřebovat připravit na pondělního hosta.“
„Skvělé, beru. Víš, já jsem teprve teď začala přicházet na kloub všemu, co se mi děje a dělo, a ještě si potřebuju dopřát čas, abych neudělala nějaký unáhlený rozhodnutí.“
„Jasně, nejsi první ani poslední, kdo to tak cítí. A ty máš fakt kliku, my míváme dost plno, ale tvůj původní termín uvolnila paní, co si zlomila ruku a ta ho měla mít právě také prodloužený.“
Ještě chvíli si povídali, pak Markéta odešla.
Jana nedočkavě vyrazila do předsíňky. Už to zvládala hezky po dvou, kotník ji téměř nebolel. Už se neplazila a nelezla. Už sebevědomě chodila se vztyčenou hlavou. Jak příznačné…
Nad miskou rýže se zeleninou si vyloženě pomlaskávala. Jídlo jí chutnalo jako snad ještě nikdy. Užívala si každé zrno, každý proužek mrkve i další zeleniny, kterou neuměla identifikovat, ale krásně křupala a byla výborně ochucená. A rýže jí znovu připomněla Indii.
Odložila misku a natáhla se na zem. Na tuhle vzpomínku se potřebovala soustředit. Viděla to jasně. To slunce vycházející nad vrcholky majestátních kopců. Její výlet do Himalájí. A najednou to světlo viděla. I tady ve tmě. Bylo s ní. A bylo v ní. Nikdo jí ho nemohl vzít. Ani nevěrný Jonáš, ani odejivší klientky, ani nechápaví rodiče. Bylo to její světlo, která se pokoušela v uplynulých měsících sama sobě zhasnout. Janu prostupoval klid. Ještě netušila, co bude dělat, až ze tmy vyjde, ale věděla jistojistě, že to bude to, co si sama přeje. Ona sama. Nikdo jiný.
Život s Jonášem byl krásný. Ale nebyl její. Byl jeho. On si ji vymodeloval k obrazu svému, takovou, jakou ji chtěl mít. A ona mu to dovolila. Ale všechno to pozlátko, které spolu vytvořili, nemělo šanci na dlouhý život. A Jana pocítila hlubokou vděčnost. Za tu jejich proklatou sousedku. Proč ji Jonáš ošukal u nich doma, na jejich společném gauči, to už se asi Jana nikdy nedozví. Ani jestli to bylo prvně nebo to bylo už několikáté repete. Ale tahle rozbuška rozbila celou tu zdánlivě dokonalou stavbu vystavěnou na hodně chatrných základech.
A Jana už to viděla. Byla ve tmě a přesto viděla hodně. Viděla samu sebe, jak se s nechutí navléká do těsných legín z pekelně umělého materiálu. Ale byly od sponzora a bylo potřeba v nich natočit video. Viděla samu sebe, jak si míchá matchu v kýčovitém kalíšku. Svůj malý otlučený hrnek měla zastrčený v kuchyňské skřínce, hodně hluboko. Nebyl designový no. Viděla samu sebe, jak se usmívá do kamery a přitom se jí chce plakat, protože jednu ze školek, které pomáhala budovat, stihlo zemětřesení. Chtěla tehdy do Indie okamžitě odletět, ale Jonáš ji tvrdě usadil. Máš lekce, máš povinnosti, máš smlouvy.
Jediné, čemu Jana nerozuměla, bylo to, proč se po rozchodu tak strašně ničila. Proč se prostě nevrátila k tomu, co měla ráda? Proč se opíjela, proč proboha začala cucat ty nikotinový nesmysly, proč si koupila televizi? Proč si prostě nezacvičila? Proč se nevrátila do Indie? Vždyť mohla?
Ale co, ještě má pět dní tady ve tmě, aby to rozlouskla. A aby si ujasnila, kam půjde, až nastane čas vrátit do světa světla…
A že to bude jen její vlastní cesta, tím si byla jistá už teď.
Toužíte i vy po pobytu ve tmě? Váš příběh bude úplně jiný. Bude váš. Tak si ulovte své místečko v Medové tmě a dejte svému příběhu šanci.
PS – Chcete se jako první dozvědět, až vyjde další povídka? Nechte mi tu svůj e-mail a já vám dám echo, až bude další povídka na blogu.
Jsme Eliška a Kuba, manželé, rodiče, cestovatelé, kutilové, zahrádkáři, včelaři a nadšenci do všeho, co nás v životě posouvá vpřed.
Stvořili jsme pro vás Medovou tmu. Místo pro pobyt ve tmě, kde si odpočinete od všech starostí, technologií, rodiny, hluku, sociálních sítí, povinností i světla a dopřejete si čas jen sami pro sebe.
Tolik času, kolik potřebujete.
Užijete si vydatnou porci spánku, zbystříte své smysly, pochutnáte si na výborném domácím jídle. A přestože neuvidíte nic, můžete vidět mnohé. Třeba svůj život z nadhledu, řešení každodenních starostí, nové životní vize i cestu k naplnění svých snů.