Následující příběh je zcela fiktivní a jakákoliv podobnost s existujícími osobami je čistě náhodná. Prožitek ze tmy je věc zcela individuální a tento příběh je jen malou možnou ukázkou.
Pravidelný a uklidňující rytmus rychle uhánějícího vlaku lákal Johanu ke spánku, ona ale statečně odolávala. Za chvíli měla přestupovat v Havlíčkově Brodě a nerada by zaspala. Alespoň si užívala ten klid, který ji začínal prostupovat.
Dnešní ráno totiž rozhodně klidné nebylo. Že se chystá na týdenní pobyt ve tmě, věděl Vašek už několik týdnů dopředu a přesto dneska ráno začal vyšilovat, když si Johana balila pár drobností s sebou.
„Proč nejedeš normálně na víkend na wellness? Nebo na hory, jako vždycky? Co je tohle za novoty?“
Johana nechápala, kde se to v něm vzalo, proč ho pobyt ve tmě najednou začal tak pobuřovat. Ani ona nebyla milá a příjemná, když mu několikrát nepříjemně odsekla.
Nechápal to. Nechápal, že už nechce sbírat zážitky, dobývat horské vrcholy, zkoušet stopadesátou tisící techniku ajurvédské masáže. Ano, tyhle její občasné sólo víkendy byly strašně fajn a milovala je. Ale tentokrát potřebovala něco jiného.
Na pobyt ve tmě narazila na jednom sympatickém blogu, s chutí si pročetla zážitky jiných lidí, ale samotnou ji to nelákalo.
Až asi před třemi měsíci začala Johana trpět nespavostí. Probudila se uprostřed noci a nemohla zabrat. Prvních pár nocí se rozčilovala, lila do sebe třezalkový čaj, dokonce tajně požádala svou tchýni o pár tabletek Diazepamu.
Ale pak se jednu noc probudila a zírala do tmy. Ta tma byla všeobklopující, tichá, klidná a Johana už se na ni nezlobila. Dívala se do tmy, která ji uklidňovala, hladila a vábila. A pak si vzpomněla na ten blog, na pobyt ve tmě.
To je ono!
„Příští stanice Havlíčkův Brod“, ozvalo se z reproduktoru a Johana rychle sbalila svých pět švestek a přestoupila na malý motoráček, který ji dovezl téměř do cíle. Na nádraží v Chotěboři už na ni čekala sympatická Markéta. Znaly se zatím jen z mailů, ale Johana si ji okamžitě oblíbila. Z Markéty vyzařovalo takové příjemné rodinné štěstí. Nevěděla, jak jinak si to pojmenovat. Vyrovnanost a spokojenost.
Krátká cesta autem uběhla rychle a Johana se sotva stihla pokochat nádhernou zvlněnou krajinou. A zase byla o chlup klidnější.
A už vjížděly do zelené zahrady, kde to bzučelo, cvrlikalo, pípalo a neskutečně vonělo.
„Přijela jsi v tom nejrozkvetlejším období“, usmála se na ni Markéta. „Můžeš se tu pak ještě pokochat, než vstoupíš do tmy, ale teď pojď prosím se mnou, ubytuju tě a vyřešíme formality.“
Johana vstoupila do starého domu, který ale voněl dřevem a něčím, jakoby medovým… Co to je, pochopila hned jak se před ní otevřely další dveře. V malém uvítacím pokoji stála dvě křesílka, pracovní stůl a všude, opravdu všude, tu byly svíčky ze včelího vosku. No však ano, jmenuje se to tu Medová tma, že…
Vůně ji doslova omámila, občanku, kterou po ní Markéta chtěla, vylovila nějak po paměti, ale odpovědět na otázky už nezvládla.
„Promiň, nějak mě to tu pohltilo“, špitla směrem k Markétě.
Ta se zase usmála, chápavě kývla a vedla ji do malého pokojíku. Bylo tu všechno a přitom skoro nic. Nízký rošt s matrací, dvě voňavé osušky, karimatka na protažení, stoleček s nějakými drobnostmi a košík s jídlem na uvítanou.
„Tak tady teď budu týden“, uvědomila si Johana a padla na ni lehká tíseň. Opravdu byl dobrý nápad sem jet?
„Jestli máš jakékoliv obavy nebo se potřebuješ na něco zeptat, můžeme se ještě posadit a probrat to“, navrhovala Markéta.
„Ne už jdi, potřebuju být sama“, zamumlala Johana. Nepoznávala se, takhle nezdvořilá normálně nebyla. Ale možná někdy měla být. Že už by tma fungovala, i když ještě nenastala?
Markéta se ale vůbec nezlobila, ještě ukázala Johaně, jak se má v pokoji zamknout a už nasedala do auta a odjížděla.
Johana ještě jednou vyšla ven. Ta zahrada byla opravdu krásná. Divoká, ale přitom byla vidět práce laskavé pečující ruky. A to ji možná trochu iritovalo. Poslední měsíce ji totiž všechno trochu iritovalo. A proto byla tady. Prudce zašla do domu, zabouchla a zamkla za sebou dveře a zaplula do pokojíku.
Vybalila si svých pár věcí, moc toho neměla. Na co? Nikdo ji tu neuvidí. Nemusí se líčit, oblékat, česat. Může tu týden ležet s mastnými vlasy a nikdo se to nikdy nedozví. I na to se těšila. I na takovou drobnost.
Ještě jednou si prošla pokoj, tentokrát se zkoušela orientovat i po hmatu a pak trochu rozechvěle zhasla.
Vztek. Byla tu už dva dny a pořád cítila ten strašný vztek. Zlobu, která se drala nahoru, dusila ji a Johana si s ní nevěděla rady. Ty drobné momenty posledních měsíců se hromadily a hromadily, až vytvořily obří dusivou hmotu, hutnou, lepkavou, která jí teď třímala v krku. Měla čím dál silnější pocit, že nenávidí celý svůj život. Jak to? Kde se to v ní vzalo? Práce v PR byla její vysněná, dostala se během pár let na skvělou pozici. Tak proč teď nenáviděla všechno, co v práci dělala? Proč ji tak štval Vašek? Přišel jí najednou líný, pohodlný a tak trochu hloupý. Jemu to všechno stačí? Pohodlné bydlení, kus žvance a co dál?
Johana v sobě přemítala všechno. Všechno, ve svém životě. Nemá děti. Nemají děti. Ani ona, ani Vašek. Johana přišla o dělohu při rozsáhlém zánětu v břiše a věděla, že s tím nenadělá nic. Že je neplodný i Vašek, byla skvělá synchronicita, kterou si vzájemně prozradili na druhém rande. A že nechtějí adoptovat, to se shodli také velmi brzy.
Byli tetou a strýčkem několika synovců a jedné neteře. A moc jim to vyhovovalo.
Měli svou práci, své koníčky.
Jejich život poklidně plul.
Až donedávna. Byly to drobné náznaky. Johaně se začaly dělat puchýře z lodiček. Prodělala silnou alergickou reakci na zálivku v oblíbeném salátě, v ještě oblíbenějším bistru vedle kanceláře. Nechytnul jí melír a dvakrát za sebou jí odpadly téměř všechny nehty pár dní po manikůře. V práci způsobila menší skandál nevinnou záměnou e-mailů a doma jí odešla během pár týdnů pračka, myčka, shořel jí fén v ruce a smoothiemaker se totálně zavařil.
Teď když to Johana zpětně prožívala znovu, jasně viděla, že to všechno byla vodítka. Vodítka k tomu, aby něco změnila. Ale sakra co?
Už dva dny tady sebou mlátila na posteli, střídavě podřimovala a bděla. Teď zase usnula. Ale probudila ji pekelná žízeň. Nesmírně ji štvalo, že ani neví, jak dlouho spala, bez hodinek si přišla jako bez rukou. Vyskočila z lůžka, po paměti sáhla po hrnečku a vykročila do koupelny natočit si čerstvou vodu. Ač se to ve tmě zdálo nepravděpodobné, zatmělo se jí před očima. Neodhadla cestu a vší silou se praštila do hlavy. Zapotácela se a klesle na zem. Chytla se za bouli na čele a začala se smát. Nahlas. Trochu hystericky. A najednou jí tekly slzy.
Johana se už nesmála. Brečela. Řvala. Odsunula se k posteli, popadla polštář, zabořila do něj obličej a řvala. Jako zvíře. Kousala do polštáře, zmítala se a řvala. A najednou v ní cosi povolilo. Nechala odtékat potoky slz a pomalu, opatrně se sunula zpátky ke koupelně. V umyvadle si studenou vodou omývala obličej a lačně pila, aby zchladila řevem podrážděné hrdlo.
Pak vyčerpaně padla na postel a usnula. Jako špalek.
„Nemohla bys mi dovézt vlnu a háček?“, zeptala se další den Markéty, když jí přinesla jídlo. Johana se moc těšila, co dobrého v košíku zase objeví, jídlo ve tmě bylo nesmírně zábavné a objevné a taky moc chutné. Ale touha dělat něco rukama se jí od včerejšího výbuchu držela zuby nehty a přehlušila i hlad.
„A jakou barvu bys chtěla?“, zeptala se Markéta? Johana se rozchechtala. „Promiň, tady ve tmě to zní strašně směšně, je to jedno, nějakou, která se ke mně hodí“, poprosila.
„Tak já se tu s tím stavím ráno, až povezu dcery do školy“, slíbila Markéta.
Johana počkala, až zaklapnou dveře předsíňky, která sloužila jako styčný prostor mezi ní a vnějším světem a opatrně vyrazila pro připravené jídlo.
Dneska identifikovala brambory, asi budou pečené a k nim nějaká pečená zelenina. A pak placičky. Možná luštěninové? Ale nesmírně dobré. Užila si každé sousto a osahala a očuchala i další dvě krabičky. Čerstvá zelenina a pak nějaká buchta asi. Krásně voněla, ale Johana se rozhodla nechat si ji na později.
Posadila se na malý meditační polštářek. Od včerejška prožila tolik střídání prázdnoty, velkého odhodlání, obav, strachů, že by to ani nespočítala.
V jednu chvíli si dokonce chtěla rozsvítit a ihned zavolat do práce že dává výpověď. Chtěla vynadat Vaškovi za pár nesmyslů. Ale zase se zastavila. Nechávala to sobě všechno zrát. A začala si tu hledat, co jí dělá dobře. Snažila se vybavit všechny možné jógové pozice a zkoušela se do nich dostat. Každé protažení bylo jako blahodárný balzám. Bavila ji sprcha. Už v ní byla snad desetkrát. Jen tak se osprchovat. Proč ne? Zkoušela po pokoji chodit nahá, to ji přišlo nesmírně šokující, ale zároveň zábavné.
A teď ji napadlo, že bude háčkovat. Nedělala to snad od dětství. To háčkovala s babičkou. Ne, ne, v pubertě si uháčkovala kabelku. A pak už ne. Ale měla obrovskou chuť to zkusit.
Tvořit něco, co dává smysl. Ta myšlenka byla tak silná, že si ji musela zapsat. Tvořit něco rukama. To je ono. Jakoby to byl klíč. Klíč k nějakým novým dveřím.
„Dám výpověď, budu háčkovat kabelky a budu se tím živit“! Johaně ta myšlenka přišla tak geniální, že už zase měla chuť rozsvítit a začít jednat. Naštěstí místo toho usnula.
„Jsem tu pátý nebo šestý den“, ptala se Johana Markéty, když ji slyšela ťukat na dveře.
„Pátý. A nesu ti třetí vlnu“, zasmála se Markéta.
„Takže ještě dva dny ve tmě?“, podivila se Johana?
„Ne ne už poslední, pobyt máš na šest dní“, opravila ji Markéta.
„Já ale nechci ven“, vykřikla Johana spontánně. „Můžu tady ještě být?“, dodala prosebně.
Markéta se odmlčela. „Bohužel, po tobě už má pokoj zamluvený jiný host. Ty se tu před něčím schováváš?“
„Ale ne. Jen nevím, jestli jsem připravená čelit realitě.“
„Na přechod ze tmy do světla, z ticha a soukromí do ruchu světa, budeš mít celý den. Přijdu pro tebe za úsvitu a můžeš tu pak zůstat do večera, už za světla. Sepsat si své zážitky, pobýt v zahradě, nechat to v sobě všechno doznívat,“ vysvětlovala Markéta.
„Tak jo.“ To bylo to jediné, na co se Johana zmohla.
Po Markétině odchodu byla rozhozená. Co bude dál? Copak se může vrátit domů? K tomu všemu? Jako dřív?
Donesené jídlo si postavila na stoleček a u toho cosi shodila. Zvedla to a po hmatu poznala sešit na poznámky, který tu byl připravený.
A v tu ránu sáhla po tužce a začala bezhlavě psát. Netušila, jestli své poznámky zítra přečte, ale potřebovala si učesat všechny ty divoké myšlenky.
A vzala to z gruntu.
Co chci? Co nechci? Co mi chutná, voní, lahodí mým očím?
A co mě naopak štve?
Psaní Johana věnovala snad celý den.
A v její hlavě se začalo všechno rovnat a myšlenky zrály jako víno.
Nechce dělat zásadní změny. Ale malé změny. Vylepšit to, co už má, aby to odpovídalo tomu, jak se cítí.
Johana lovila v paměti své dětské touhy, zapomenuté tužby a přání. A láskou myslela taky na Vaška. Už chápala jeho nerudnost před odjezdem. Bál se. O ni. O ně. Že přijede jiná. Že udělá nějaký zásadní životní krok.
Krůčků plánovala Johana spoustu. Ale malých. A nemusí o nich nikdo nic vědět. Dělá to pro sebe.
Vyjít do ranního pološera byl neskutečný zážitek. Johana se nevěřícně rozhlížela kolem sebe a byla jako u vytržení. Té nádhery všude kolem! A východ slunce? To byla naprostá exploze světla, barev a jasu.
Johana se usadila na dřevěnou lavičku před domem a se zájmem pozorovala další dva hosty vyjduvší ze tmy. I oni se omámeně potáceli po zahradě, sem tam se vzájemně po sobě podívali, ael nikdo nemluvil. Každý z nich prožíval silnou chvíli.
Seděla na lavičce dlouho. Slunce mířilo pomalu k poledni, když vstala a došla si pro své poznámky. Musela se smát. Místy psala různě přes sebe, místy byla prázdná místa. Ale hlavní myšlenky zachytila. Četla svá včerejší slova a souhlasila se vším do puntíku.
Přestane nosit lodičky. Už dávno ji štvou. Koupí si pěkné balerínky. Ozelení celý byt a na terase si založí bylinkovou zahrádku. A bude si háčkovat. Zatím pro sebe. Potřebuje něco dělat rukama. Pořádně se pomiluje s Vaškem, hned jak přijede domů. Zkusí uvařit pár nových jídel. Bude poslouchat samu sebe. Ihned. A ve všem. Už to nenechá zajít takhle daleko.
A sem do tmy, se brzy vrátí, aby si zrevidovala, zda všechno dodržela.
Johana se usmívala. Oblékla se a vyrazila pěšky na vlak. Ještě procházka a pak domů….
Toužíte i vy po pobytu ve tmě? Váš příběh bude úplně jiný. Bude váš. Tak si ulovte své místečko v Medové tmě a dejte svému příběhu šanci.
PS – Chcete se jako první dozvědět, až vyjde další povídka? Nechte mi tu svůj e-mail a já vám dám echo, až bude další na blogu.
Jsme Eliška a Kuba, manželé, rodiče, cestovatelé, kutilové, zahrádkáři, včelaři a nadšenci do všeho, co nás v životě posouvá vpřed.
Stvořili jsme pro vás Medovou tmu. Místo pro pobyt ve tmě, kde si odpočinete od všech starostí, technologií, rodiny, hluku, sociálních sítí, povinností i světla a dopřejete si čas jen sami pro sebe.
Tolik času, kolik potřebujete.
Užijete si vydatnou porci spánku, zbystříte své smysly, pochutnáte si na výborném domácím jídle. A přestože neuvidíte nic, můžete vidět mnohé. Třeba svůj život z nadhledu, řešení každodenních starostí, nové životní vize i cestu k naplnění svých snů.
Pingback: Příběhy ze tmy - Aleš - Medová tma