Následující příběh je zcela fiktivní a jakákoliv podobnost s existujícími osobami je čistě náhodná. Prožitek z pobytu ve tmě je věc zcela individuální a tento příběh je jen malou možnou ukázkou.
Kristýna sebou mlátila na posteli ze strany na stranu. Takhle si to tedy nepředstavovala. Byla ve tmě už čtvrtý den, ale pořád se nic nedělo. Kde byly ty velké vize, vidění světla? Kde byly všechny ty bytosti, které si přála potkat?
Na pobyt ve tmě se Kristýna chystala už dobrý půlrok. Chtěla už dříve, ale měla naplánováno ještě tolik jiných akcí. Přednášky, workshopy, hru na šamanský buben, čakrový tanec, přechod žhavých uhlíků, rapé ceremonie. Každý víkend byla někde, s někým, něco strašně zajímavého prožila.
Naštvaně vstala z postele a šla si dát sprchu. Sprchovala se tady hodně. Však co tady taky pořád dělat? Kristýna se vydrbala masážní houbou, umyla si rovnou i vlasy a nedbala na to, že si je nejspíš už dneska myla. No a co. Třeba to bylo včera, kdo ví?
Když si hebkou osuškou vysoušela vlasy a snažila se u toho nevrazit loktem do zdi, ozvalo se zaťukání.
„Ahoj Kristý, nesu ti obídek. Jsi v pořádku?“
„Jo“, broukla rozladěně Kristýna na Markétu.
„Zníš nabroušeně“, konstatovala Markéta. A dál nic. Nevyptávala se. Vyčkávala.
Kristýna chvíli mlčela a pak vybuchla. „Když tady se vůbec nic neděje! Čekala jsem tolik velkých věcí a nic. Prostě nic. Tma na mě nefunguje. Asi to zabalím dřív.“
„Měla jsi velká očekávání?“
„No jasně! Tolik jsem na sobě pracovala a myslela jsem, že tohle bude vrchol a tady se dozvím smysl toho všeho dění za poslední roky. A místo toho se tu jen plácám na posteli sem a tam a nic se neděje.“
„Chápu tvoje rozčarování. Asi jsi měla opravdu velké představy a sny, co všechno tu můžeš prožít. Ale víš, co často přináší očekávání? Zklamání. Pokud máš pocit, že ti tma nic nedává, můžeš ji samozřejmě opustit. Ale zkus tomu dát šanci. Zkus netlačit na pilu. Zkus tmu pozorovat. A možná se na to pořádně najez. Včera jsi snědla sotva půlku. Dneska tam máš zeleninový vývar, rýži s dýňovou omáčkou a kousek bábovky.“
Markéta mluvila tak klidně, vyrovnaně, až mateřsky. Ale Kristýnu to v nejmenším neuklidnilo, spíš popudilo. Mateřsky…
„Dík“, broukla jenom. Nechtěla být drzá, sprostá nebo tak. Ale na víc slušných slov se nevzmohla.
„Mám tu s tebou ještě zůstat?“, nabídla se Markéta z předsíňky.
„Ne, já nechci o ničem mluvit.“
„Tak dobrou chuť a zkus tmě dát ještě šanci. Ale kdyby tě hodně štvala, můžeš samozřejmě vyjít ven.“
Kristýna už nic neřekla. Počkala, až za Markétou zaklapnou dveře a došla si opatrně do předsíňky pro jídlo. Že předchozí dny nic moc nejedla, byla pravda. Neměla chuť na nic. Teď se ale do jídla pustila. Třeba zažene tu nudu. Tu zoufalost. Tu ukřivděnost. Polévka byla moc dobrá a teplé jídlo v žaludku Kristýnu příjemně hladilo. Věděla, že Markéta měla pravdu. Ano, strašně tlačila na pilu. A věděla proč. Potřebovala zážitky. Hodně zážitků. Potřebovala stále nějaké impulsy, aby ji nepohltila bolest, prázdnota a nicota.
Věděla to. Ale zoufale se na to snažila nemyslet.
Pobyt ve tmě vytahuje vzpomínky. I ty křečovitě schovávané.
Už dva roky. Už jsou to dva roky, co máma odešla.
„Ne!“ Kristýna sama na sebe vykřikla. Na mámu myslet nebude. Nemůže. Teď se musí soustředit na jídlo. A pak se může třeba osprchovat….
Kristýna se po sprše oblékla do dlouhé volné sukně. Rozhodla se zatančit si. Protančí si všechny čakry. To je skvělý nápad. Bez hudby to bude obtížnější, ale co, bude si nějakou představovat… Jemně se rozhýbala a pustila se do tance.
Jenže obrázek mámy ji provázel pořád. Křečovitě ho zaháněla. Ne ne ne. Znovu, první čakra – kořenová. Silou vůle se dokázala přesunout až ke třetí čakře. Ale ta křeč byla čím dál silnější. U čtvrté musela přestat. Spojila si ten vlídný mateřský tón Markéty, obličej mámy a na hrudi ji začalo silně bolet.
Plácla sebou na postel a silou vůle držela slzy. Třásla se po celém těle. Nebylo tady nic, čím by mohla rozptýlit svou pozornost. Nic. Vůbec nic. Zírala do prázdna, bylo jí strašně. Jak dlouho tu byla? Čtyři dny? Vlastně musela sebe samu obdivovat. Za svou vůli. Za to, jak tvrdě dokázala potlačovat nežádoucí vzpomínky, myšlenky i pocity. Ale moc dobře věděla, že to je špatně. Že ten smutek jednou musí ven. Jinak ji to jednoho dne smete….
Spánek byl trhaný, plný roztodivných obrazů, zvuků, obličejů, vzpomínek. Kristýna se probudila celá vyděšená, choulila se pod peřinou a pevně se objímala rukama. Začala se jemně kolíbat a bez přemýšlení si broukala ukolébavku. Držela se, zpívala a cítila, jak jí z očí tečou horké slzy. Pomalu, ale stále. Nechala je. Pevně se držela a tiše plakala.
Usoudila, že lepší tady, kde ji nikdo nevidí, než v práci, na akcích, před lidmi…
Věděla, že už to prostě nejde udržet. Nejde předstírat, že je v pohodě. A tak se Kristýna ponořila do vzpomínek. Ne na mámu. To ještě ne. Ale na ty první týdny po její smrti.
Jak se křečovitě snažila udržet si zdravý rozum. A pak potkala Pavla. Pavel byl trochu pošuk, dělal pro Kristýnu spoustu nepochopitelných věcí. Bydlel v jurtě, denně lezl do ledového jezírka na zahradě, chodil skoro pořád bos, dlouhé dredy si motal do drdolu, hodně filosoval a byl sakra dobrý v posteli. A taky pořádal zájezdy do Kostariky, na ayahuascové rituály.
Nezamilovala se do něj. To ne. Ale fascinoval ji jeho barevný svět a s chutí se s ním do něj ponořila. Bavilo ji zkoušet všechno, co Pavel dělal. Ochutnala veganskou stravu, upnuté džíny vyměnila za volné šaty, víkendy spolu protančili, noci promilovali. A pak ji Pavel vzal do Kostariky. Šamani, prales, divná jídla, žádná jídla a pak samotný rituál.
Kristýna dostala strach. Když jí vrásčitý šaman podal první dávku ayahuascy, vzala si kalíšek do rukou. A pak tekutinu vylila. Šaman ji viděl, ale neřekl nic. Nemohla to udělat. Strašně se bála. Bála se, že vyleze na povrch všechno to, co potlačovala. A tak zůstala jen pod vlivem víru noci, úplňku, tance. Pozorovala ostatní z jejich skupiny a byla ráda, že nápoj odmítla. Moc dobře věděla, co by se stalo.
Co ale opravdu nečekala, že se stane, tak že Pavla ráno najde, jak si užívá nespoutaných radovánek s jinou členkou jejich výpravy.
Kristýna ani nebyla naštvaná, spíš trochu znechucená a druhý den se připojila k jiné – německé výpravě, která už měla prales opustit. S Pavlem se už vzájemně nekontaktovali. Ale Kristýně zůstali všichni noví známí a za víkendovými radovánkami vyrážela dál. A nabyla pocitu, že tu bolest v sobě zvládne udržet zamčenou navždy.
Intenzivně na sobě pracovala, podstupovala nejrůznější rituály, cvičila svou vůli, vytrvalost, odvahu… a zadupávala vědomí, že je to všechno falešné jako pětník, protože se nedokáže otevřít. Občas na to někdo přišel, ale to Kristýna řešila jednoduše. Přerušila kontakt.
Na venek zářila a byla na sebe pyšná, že se s máminou smrtí tak hezky vyrovnala. A postupně o té lži samu sebe tak přesvědčila, že nabyla přesvědčení, že je to celé za ní.
A teď tu leží schoulená, tiše brečí a ví, že to všechno byla jen velká blamáž.
Plakala dlouho. Do vysílení. Ne nijak hystericky, pronikavě. Jen tak tiše, volně. Vlastně byla s každou odejivší slzou uvolněnější.
Zírala do tmy a plakala.
Musela usnout, protože Markétino zaklepání ji vytrhlo ze spánku.
„Ahoj Kristý, jsem tady s dalším jídlem. Jak se dneska cítíš?“
„Markéto….“ Kristýně se zlomil hlas. Nadechla se, vydechla. „Prosím potřebuju vyjít ven. Pomůžeš mi?“
„Stalo se něco?“
„Já jsem tady úplně špatně. Potřebuju terapii, ne tmu.“
Markéta se nevyptávala dál. Navedla Kristýnu, jak pomalu a opatrně ze tmy vyjít. Nejprve do předsíňky, pak do tmavé chodby. Usednout do křesílka a dýchat. Pomalu navykat oči. A pak vyjít ven.
Kristýna se na velké zahradě úlevně nadechla. Podívala se na Markétu, která odnesla jídlo dalším hostům ve tmě a teď vyšla za ní ven.
„Děkuju. Já jsem se spletla víš. Já jsem do tmy neměla lézt, potřebuju úplně něco jiného,“ chrlila ze sebe Kristýna omluvně.
Markéta se usmála. „Ale na to, že potřebuješ něco jiného, jsi přišla ve tmě, ne?“
„No jo.“
„Chtěla jsi nějaké wow zážitky, tak tohle je možná ono?“
Kristýna na Markétu zírala. Tak to je ono? To je všechno? Byla pět dní ve tmě, aby si uvědomila, že se potřebuje otevřít a dostat ze sebe bezpečně smutek ven?
„Já tady ještě zůstanu na zahradě, můžu?“
„Ale jistě, máš pokoj až do zítřejšího večera, takže tu samozřejmě zůstaň, i bez tmy.“
„Děkuju. Jdu se najíst a pak promyslím co dál. Mám ti dát vědět, kdybych odjela?“
„Poprosím tě. Stačí mi napsat na whatsapp. Nechám ti tu klíče od domu a zamkneš, pokud budeš odcházet, ukážu ti, kam mi je dáš.“
Kristýna si do předsíňky došla pro termosku, usadila se na trávě venku a pustila se do jídla. Vůbec nevěděla, co teď bude dál. Kam vlastně patří, co bude dělat? Každý víkend někde byla, něco zažívala. Žvýkala opečené cizrnové karbanátky, poslouchala ptáky i bzučící včely. A pak sebou trhla. Ten nápad s ní vyloženě zacloumal. Všechno si to zopakuje. Všechny ty rituály, medicíny, tance, rozhovory, ženské kruhy. Vším si projde znovu. Ale tentokrát se otevře. A z gruntu se podívá do sebe.
Ta uzamčená bolest ji začala zevnitř pomalu znetvořovat, měnit ji a vysilovat.
Kristýna si došla do pokoje pro sešit s tužkou a začala si své poznatky zapisovat.
O 2 týdny později….
Kristýna s mirným úsměvem zdravila známé ženy. Po měsíci se opět sešly na kruhu. Byla trochu rozechvělá, ale byla si jistá. Dneska to tady poprvé řekne nahlas. Nechala ostatní povyprávět své příběhy, slovo si vzala jako poslední. „Před dvěma lety mi umřela máma a já jsem to doteď nikomu neřekla“…..
Toužíte i vy po pobytu ve tmě? Váš příběh bude úplně jiný. Bude váš. Tak si ulovte své místečko v Medové tmě a dejte svému příběhu šanci.
PS – Chcete se jako první dozvědět, až vyjde další povídka? Nechte mi tu svůj e-mail a já vám dám echo, až bude další povídka na blogu.
Jsme Eliška a Kuba, manželé, rodiče, cestovatelé, kutilové, zahrádkáři, včelaři a nadšenci do všeho, co nás v životě posouvá vpřed.
Stvořili jsme pro vás Medovou tmu. Místo pro pobyt ve tmě, kde si odpočinete od všech starostí, technologií, rodiny, hluku, sociálních sítí, povinností i světla a dopřejete si čas jen sami pro sebe.
Tolik času, kolik potřebujete.
Užijete si vydatnou porci spánku, zbystříte své smysly, pochutnáte si na výborném domácím jídle. A přestože neuvidíte nic, můžete vidět mnohé. Třeba svůj život z nadhledu, řešení každodenních starostí, nové životní vize i cestu k naplnění svých snů.