Následující příběh je zcela fiktivní a jakákoliv podobnost s existujícími osobami je čistě náhodná. Prožitek z pobytu ve tmě je věc zcela individuální a tento příběh je jen malou možnou ukázkou.
Magda svírala křečovitě volant a nemohla dýchat. Musela zastavit, okamžitě. Hodila blinkr doprava a zajela na polní cestu, odbočka se před ní zjevila skoro zázrakem ve chvíli, kdy ji potřebovala. Téměř hystericky rvala za bezpečnostní pás, vypotácela se z auta, lapala po dechu a když se jí konečně dostalo kyslíku, začala brečet. Tiché slzy se změnily v hysterický řev, Magda se zhroutila na kapotu auta a bušila do ní pěstmi. Kdyby ji tak viděl Honza….
Bylo jí strašně. Už zase. Nebo pořád? Poslední dny, kdy ji trápilo velmi intenzivní PMS, to bylo zase o něco horší. Dusila se. Byla zahlcená. Přecitlivělá. Plný dřez nádobí ji způsoboval klepání rukou, více jak dva nevyřízené maily jí způsobovaly žaludeční nevolnost. Byla jako vyděšená laň. Někdy se jen potřebovala schovat a chvíli si být sama, někdy vybuchla do obrovské vlny agresivity.
„Nepotřebujete pomoct?“ Vedle Magdy zastavila modrá oktávka a z okýnka vykukoval sympatický postarší pán.
„Ne, děkuju, jsem v pořádku.“
Magda zalezla zpátky do auta.
Uffff.
Bylo jí lépe. Mrkla do navigace. Už jen 20 minut a bude tam.
Nastartovala, pro jistotu si otevřela okénko a pustila rádio pro rozptýlení. Zhluboka a pravidelně dýchala, vnímala ubíhající krajinu za okýnky a pomalu se uklidňovala. Věděla, že takhle to už dál nejde. Věděla to už pár týdnů. Její pocuchané nervy už nezvládaly ani běžnou každodenní realitu, natož jakýkoliv drobný výkyv.
A proto jela, tam, kam jela. Na pobyt ve tmě. Terapii tmou. Taky se tomu tak říká.
Magdě to z možností, co jí nabídl Honza, přicházelo jako neschůdnější varianta, jak začít své stavy řešit. „Své stavy“. Nebyly to její stavy. Ona si je přeci nevytvořila, nepřála. Prostě se jí to dělo. Magdy se zase začínal zmocňovat vztek. Než se ale stihla rozohnit, byla na místě.
Na konci vsi, v zeleni a tichu se ukrýval velký dům. Tak tady to je… Na zahradě už parkovala dvě auta, Magda se způsobně zařadila vedle nich, vystoupila a zhluboka se nadechla. Cestu sem zvládla.
Nádherná divoká zahrada jí okamžitě nabídla svou konejšivou náruč a Magda se tou zelení ráda nechala obejmout a pohltit. Klid. Byl tady božský klid. A to byl pro Magdu hojivý balzám.
Posadila se na lavičku u domu, obrátila tvář k podzimnímu sluníčku a užívala si tu chvilku.
Pobyt ve tmě začíná...
„Ahoj, ty budeš Magda, že?“, ozvalo se po chvilce vedle ní.
Magda sebou trhla, otevřela oči a spatřila sympatickou dlouhovlasou ženu, která byla navzdory tomu, že se říjen překlápěl do listopadu, v krátkých džínových kraťasech. Magda zamrkala a vykoktala ze sebe jen jednoduchý souhlas.
„Já jsem Markéta, ahoj, vítám tě u nás v Medové tmě,“ nedala se rozhodit dlouhovláska a mile se usmívala.
„Pohltila tě naše zahrada, co? Přijela jsi ve skvělý den, teď je ještě celkem zarostlá a sluníčko ji krásně dokresluje, ale mají teď přijít vichry a deště, tak se už asi brzy překlopí do zimního módu. Ale nebudu se vykecávat, pojď prosím dál, ubytuju tě a řekneme si co a jak.“
Magda vstoupila do domu a zvědavě nakukovala do pokojíku, který byl hned vedle dveří. Podala Markétě občanku, nechala se zapsat, dostala krabičku s večeří a velkou termosku plnou bylinkového čaje. Trochu ji to dojalo, taková péče!
Pohled na pokoj, kde měla strávit příštích 6 dní, ji celkem uklidnil. Bylo to tu takové milé, příjemné. Stěny obložené dřevem působily útulně, koupelnička byla vyloženě roztomilá a drobnosti připravené na stolečku jen pro ni, ji opět dojaly. Tak jo, byla to dobrá volba.
Magda si došla do auta pro svou tašku s věcmi a s návratem do domu trochu otálela. „Jestli chceš ještě nasávat sluníčko, nemusíš spěchat. Je na tobě, kdy se tmou začneš.“
Markéta se chápavě usmívala, ujistila se, že Magda už nic nepotřebuje a odjela.
Tak, bylo to tady. Vyrazit na pobyt ve tmě nebyl Magdy nápad. Byl Honzův. Trval na tom, aby Magda někam sama odjela, vyčistila si hlavu, odpočinula si a podívala se na svůj život trochu s odstupem. Nejprve se na něj utrhla, že nikam jet nemůže, protože by to doma s kluky sami nezvládli a tenhle její argument se strhl ve slušnou hádku. Jako vždy. Honza se cítil ukřivděný, že ho považuje za neschopného tupce a Magda byla ublížená, protože doma je všechno na ní a nikdo jí s ničím nepomůže.
Téma na pár dní opustili, ale Honza ho znovu vytáhl po té, co Magda připálila chleba a naprosto se z toho zhroutila. „Nemusíš přece pořád péct chleba, tak jsem ho mohl koupit cestou domů,“ snažil se jí Honza utěšit. To si dal. Magda ječela jako smyslů zbavená, že přeci nemůžou jíst ty kupované blafy a ona musí chleba upéct.
A tehdy dostala ultimátum. Musí se sebou začít něco dělat. Terapie, popovídání s psychologem, vyrazit si někam s kamarádkami, dát si odstup.
„Tak zkus pobyt ve tmě, vzpomeň si, jak mi to udělalo dobře,“ vyhrknul už dost zoufalý Honza. Přál si své ženě pomoct, každý den, každou hodinu, každou minutu. Ale ona byla jako umanutá. Když složil prádlo, nebyly to ty správné komínky, když vynesl koš, nedal do něj ten správný pytlík. Když vypravil kluky do školy, dal jim špatná trička a když připravil večeři, nekoupil bio sýr, ale obyčejnou goudu. Honza moc dobře věděl, odkdy se tohle u nich doma děje.
Před rokem si ošklivě zlomil nohu, strávil měsíc v nemocnici a další na rehabilitačním pobytu v lázních. Noha se mu krásně zhojila, ale domů se vrátil k úplně jiné ženě. Magda se za ty dva měsíce o všechno starala sama a jaksi… zatvrdla. Jako by už s Honzou vůbec nepočítala, k ničemu ho nepustila, občas se chovala, jako by doma nebyl. Někdy měl Honza pocit, že ho Magda za jeho úraz trestá, ale copak z té konstrukce spadnul schválně?
Odháněla ho od všeho, od domácnosti, od dětí, od sebe. A čím více toho na sebe valila, tím hůře to snášela. Její výbuchy děsily děti, stejně jako následné hodiny ticha, kdy Magda jen zírala do prázdna.
Honza jí tolik chtěl pomoct, jen už nevěděl jak. Ale věděl, že už to dlouho nevydrží. A tak Magdu na pobyt vyloženě vyhnal.
Sluníčko se pomalu sklánělo k západu a citelně se ochladilo. Magda si uvědomila, že má úplně ledové ruce i nohy a vydala se do domu. Naposledy se ohlédla ven, pak za sebou na kolíček zamknula vchodové dveře, vešla zpátky do svého pokoje a tam se zamkla též. Vybalila si věci, na nohy si natáhla tlusté ponožky a očima našla termostat na zdi. Kolečkem ho zapnula na maximum, potřebovala se zahřát. A pak pohledem přejela na roztomilý kulatý vypínač na zdi. Zhluboka se nadechla. Pokolikáté už dneska? A zhasnula.
Tma byla neskutečná. Takovou Magda zažila předloni na výletě v Boskovských jeskyních. Ale tam trvala jen kratičký okamžik, kdy průvodce zhasnul světla během prohlídky. Tady si tu tmu užije až do morku kostí.
Magda dlouho stála na místě. Nevěděla, co dělat. Nemá si zase rozsvítit? No asi ne. Poodstoupila od vypínače a byla bezradná. Co teď? Aby na okamžik neměla co dělat, to se jí nestalo už… počkat, stalo se jí to vůbec někdy?
Magdou opět otřásla zima a tak se rozhodla zahřát horkou sprchou, než se pokoj důkladně vytopí. Pomalu se sunula kupředu, šátrala kolem sebe rukama. Koupelnu našla snadno, sprchový kout jakbysmet. I připravený ručník. Svlékla se, ale omylem si hodila ponožky a tričko do záchodu. Zaklela, oboje vyndala, nahmatala umyvadlo a mokré prádlo tam odložila. Toaletu raději zavřela poklopem a na ten odložila zbytek oblečení.
Horká sprcha byla slast. A Magda si ji dopřála opravdu dlouho a důkladně. Doma sprchou jen prolítla. Byla to jen položka v nekonečném seznamu úkolů. Tady to bylo to jediné, co teď měla na práci. Zabalila se do obří měkké osušky a pomalu se snažila dojít k polici s věcmi. Špinavé a mokré věci nechala v koupelně, však to má čas.
Oblékla si pyžamo a zalezla si pod deku. Konečně jí začínalo být teplo…
Co mám v té tmě sakra dělat?
Probudila se zpocená, s jazykem přilepeným na patře a totálně zmatená, kde je. Hledala rukama lampičku, ale až během zuřivého šátrání jí došlo, že tady je přeci ve tmě. Velmi opatrně a raději po čtyřech dolezla do koupelny, napila se vody a pak už ve stoje se vydala hledat termostat. Vyrobila si tu slušnou saunu. Stáhla kolečko na minimum a po hmatu opět našla svoje lůžko.
Co teď?
Magda věděla, že je teď to ono. Ten čas, kdy si má začít rovnat myšlenky, přemýšlet jak dál, dělat životní rozhodnutí. Ale zoufale se jí do toho nechtělo. Raději se po hmatu pustila znovu do průzkumu pokoje. Ke své radosti našla na stolku jídlo a termosku s čajem, úplně zapomněla, že vlastně dostala večeři. Pustila se do jídla, vajíčková pomazánka neměla chybu a chleba byl plný semínek a neuvěřitelně sytý. Schroupala i přiloženou hrušku a švestky a vypila i všechen čaj z termosky. Pak všechny misky i nádoby pečlivě naskládala do plátěné tašky, ze které je vyndala, opatrně odnesla do předsíňky a vrátila se do pokoje. Na postel si ani nesedala a znovu začala prozkoumávat pokoj.
Sešit na poznámky nechala ležet, co by si asi tak psala? Na chvíli jí zabavily misky s kaštany a chladivými kamínky. A pak už nevěděla co. Ha, ještě jógamatka tady je. Magda už si nevzpomínala, kdy naposledy si dopřála protažení. První pohyby byly tuhé a vypadaly by asi tuze směšně, ale nikdo ji tu neviděl, tak co. Po chvíli se do cvičení naprosto ponořila. Uvolnila si krk, lopatky, protáhla nohy….
A jak uvolňovala tělo, začala se jí uvolňovat i mysl.
Nejprve se snažila myšlenky zapudit, zahnat. Ale nešlo to. A tak se soustředila na dýchání, na pohyby, u toho byla rozbouřená mysl snesitelnější. Silně na ni doléhal stud. Stud za to, že už byla doma tak nesnesitelná, že ji Honza musel vyhnat sem, do tmy. Magda si byla naprosto vědomá toho, že poslední týdny a měsíce s ní bylo opravdu těžké pořízení. Sama se sebou nemohla vydržet. Utápěla se v pocitu, že ji nikdo nechápe, ani ona sama ne.
Její život byl jeden dlouhý to-do list. Vstát, uvařit čaj, připravit snídaně, svačiny, vzbudit kluky, pomoct jim s oblékáním, vypravit je a odvézt do školy. Pak do práce, kde na ni čekal další to-do list. I kafe v kuchyňce se stalo položkou na seznamu. Z jejího života zmizela radost. Prožitek. Všechno byl jen úkol.
Když byly v létě celá rodina na dovolené, udělala z ní jeden dlouhý seznam úkolů pro všechny. Vstát, jít na snídani, jít na výlet, ale šup šup, ať to stihneme na večeři! Bylo jí z toho zle. Ale nemohla si pomoct.
Magda si uvědomila, že už ten samý pohyb dělá snad popáté. A že ji začíná bolet tělo. Z protahování přešla k posilování, pamatovala si nějaké cviky z dávných dob, kdy cvičila podle videí na Youtube. Usoudila, že už to asi stačí. Jenže co teď? V pokoji bylo pořád dost teplo, na podložce se slušně zpotila, sprcha byl jasný další bod programu.
Magda kličkovala. Už si zvládla celé tělo namazat a namasírovat tělovým mlékem, po hmatu si ošetřila nehtovou kůžičku, promazala suché paty. Třikrát si přestlala postel. Pravidelně kontrolovala, jestli už jí uschnul ručník. Byla jako lev v kleci. Bez svého to-do listu byla ztracená.
V tom se do tmy a ticha ozvala hudba. Hlasitá hudba. „Kačerov jak hurikán, k nám už míří…“ Magda si uvědomila, že si zapomněla vypnout mobil. A tohle vyzvánění měla přiřazené k jediné osobě, ke své tchýni. Nechala melodii dohrát, pak opatrně došla ke své tašce, pevně zavřela oči a snažila se mobil vypnout. Jenže potřebovala ještě přejet prstem po displeji a to nevěděla, jestli udělala dobře. Nakonec telefon zabalila do trička a odnesla do předsíňky vedle tašky na jídlo.
Do pokoje se vrátila vzteklá. Tchýně. Co zase chce? Proč se zase vnucuje? Magda měla Honzovu mámu Alenu ráda, dříve si celkem rozuměly a mluvily spolu vždycky přátelsky. Ale po tom Honzově úrazu se jejich vztah naprosto vyhrotil. Alena se snažila Magdě pomoct, s kluky, doma… Ale během týdne se jí podařilo v parku ztratit Jeníka, zničit drahé merino komplety obou kluků, když je vyprala na 60 a ještě s aviváží a když Magdě k večeři naservírovala pyšně španělské ptáčky, které Magda z duše nenáviděla, začala tchýninu pomoc odmítat.
Magda sebou vztekle švihla o postel. Sakra, co ta Alena chtěla? Proč otravuje? Vzpomínky na Magdu náhle prýštily jako ropa z nového vrtu. Loňské září. Dvojčata začala chodit do první třídy a ona měla v práci povýšit. Sešlo se to v jednu chvíli, ale Honza ji ujištoval, že to zvládnou. Ale týden před začátkem školního roku měl tu nehodu…
První školní týden měla Magda v mlze. Kluci byli z nového prostředí trochu vyděšení, stýskalo se jim po tátovi, škola měla milion požadavků a v práci Magda přebírala nové pravomoci a povinnosti. Nechtěla kluky hned první týden dávat do družiny, brala si tak spoustu práce domů a dělala ji v noci. Do pár dní byla úplně hotová, družinou tak vzala za vděk, ale stejně pořád něco nestíhala, v něčem plavala, někomu se za něco omlouvala.
Celé loňské září bylo nesmírně krušné, do toho ta hádka s Alenou. Sakra proč jí teď volala?
Magda to celé prožívala znovu. Tu únavu. Strach o Honzu. Vyděšené syny, kterým první týdny ve škole dávaly zabrat a ona jim nedokázala být tou správnou oporou. Tehdy se přestala smát. Přestalo jí chutnat jídlo, přestala se na cokoliv těšit. Začala přežívat.
Když se Honza po dvou měsících vrátil domů, stal se opět přítomným rodičem a partnerem, ale Magda už natolik uvnitř sebe ztvrdla, že místo, aby si užila úlevu, že se má o povinnosti s kým podělit, začala na sebe nabalovat nové. Tehdy začala její malá posedlost zdravou stravou. O to co jedí, se s Honzou zajímaly vždycky, ale teď byla Magda naprosto militantní.
Magda sebou trhla. Svět minulosti a současnosti se propojil, jako v mlze slyšela Markétu z předsíňky, jak se jí hlásí a nese jí jídlo. Magda ze sebe sotva dostala, že tam nechala telefon a potřebuje ho vypnout.
Byla jako omámená, nešla se ani najíst. Obrazy minulosti a pocity ze současnosti se slévaly v jeden velký barevný flek, který kolem ní vířil a obaloval ji. Magda si zalezla pod deku a snažila se to zaspat.
Sny měla divoké, zmatené, byla jako v horečce. Probrala ji silná bolest v podbřišku. Tak bodavá, až se Magda lekla, že jí někdo ubližuje. Ne, to se jen hlásila o slovo její menstruace. Magda úlekem vyskočila a hmatala rukou po prostěradle. Proboha, snad tady neudělala flek na posteli! Uklidňovala se tím, že její krvácení má vždycky pozvolný postup a silné křeče jsou jen předvoj. Našla svou tašku s věcmi, vyndala si čisté kalhotky a vložku. Převlékla se a mileráda se opět uložila na postel.
Kdy naposledy si dopřála takové poležení během měsíčků? Věděla, že když si první dva dny odpočine, je pak zbytek měsíce v pohodě. Jak to zanedbá, únava a pocit zmaru se jí drží až do další menstruace. Hmmm. Poslední měsíce tohle ale fakt nedodržovala.
Další dílek do skládačky?
Silná vlna bolesti zatlačila Magdu do matrace. A další. Magdě vyhrkly slzy. Na jednu stranu cítila silnou bolest, na druhou stranu obrovskou vděčnost, že teď může odpočívat.
Proč to vlastně nedělá doma? Než kluci nastoupili do školy, měla to tak zavedené. Na první dva dny si brala home office, ale moc toho nenapracovala, spíš byla jen na příjmu. Věděla, že další týden to lehce dožene s novou vlnou energie. Ale pak Honza nebyl doma, ona potřebovala v práci dodělat nějaké věci a svolat poradu… Jeden měsíc, druhý, třetí.
Zase usnula. Trhaným spánkem, ze kterého ji budila bolest i strach, že potřísní prostěradlo. Raději se úplně probrala, v koupelně vyřídila hygienu, na postel si raději natáhla osušku a vydala se do předsíňky pro jídlo. Věděla už, že si jeho konzumaci musí natáhnout na co nejdelší čas. Ochutnávala pomalu. Očuchávala. Osahávala. Bylo to božské. Každá chuť byla tak intenzivní. Poslouchala zvuky křupající zeleniny. Slastně olizovala omáčku. A už zase brečela. Bylo to tak dobré. A jenom pro ni. Tohle prostě potřebovala. Fakt potřebovala.
Magda už nevnímala čas. Věděla jen, že tu Markéta s jídlem byla už třikrát, takže je asi čtvrtý den jejího pobytu tady ve tmě. Den nebo noc? Kdo ví?
Byla odpočatá. Tak, že si nepamatovala, kdy to zažila naposledy. Cítila smíření. Sama se sebou. Hodně času strávila tím, že ležela v posteli, objímala se, hladila samu sebe po pažích, po vlasech a odpouštěla si. Že byla tak tvrdá. Na sebe. Na Honzu. Na děti. I na tu svou tchýni. Té už odpustila i ten telefonát, protože to byl skvělý spouštěč víru myšlenek.
Ale Magda nebyla hloupá. Věděla, že teď se cítí dobře. Ale taky věděla, jak snadné bude naskočit do starých kolejí, až se vrátí domů. Bude potřebovat podporu. Nemůže na to být sama. Nechce na to být sama. Na nic. Už ne.
Pátou noc se Magdě zdálo o mámě. Zemřela už před osmi lety, a do snu za Magdou nepřišla už dlouho. Až sem. Povídaly si spolu. O životě. Máma ji hladila po vlasech a konejšila.
„Holčičko moje, neopakuj můj příběh.“
„Tvůj příběh? Co tím myslíš, mami?“
„Ty si to nepamatuješ? Přesně takhle jsem se chovala já, když od nás táta odešel. Taky jsem navalila všechno na sebe. Ale já už se toho nezbavila. Už jsem na sebe nikdy nezačala myslet. Proč myslíš, že jsem onemocněla právě se štítnou žlázou?“
„A jak to mami jako souvisí? Mami? Mami, kde jsi?“
Magda se prudce posadila. Měla pocit, že cítí máminu vůni. Jako by tu opravdu byla. Magda si lehla zpátky na lůžko, dívala se do tmy a pozorovala barevné obrázky, které se jí tvořily před očima. Ale máma už se neobjevila.
„Ahoj, tak už je čas!“, ozvalo se za dveřmi. Markéta. Přišla ji vyvést z tmy. Magda věděla, že už je čas, ale stejně jí připadalo, že to celé nějak rychle uteklo.
„Děkuju, za chvilku vyjdu“, odpověděla Markétě trochu rozechvěle.
Rychle si celý pobyt zrekapitulovala. Prožila silnou a bolestivou menstruaci, ale báječně si při ní odpočinula. Ve snu se potkávala s mámou, v duchu mluvila i s tátou a s Honzou…. Prožila si znovu všechnu tu tíhu loňského roku, kdy zůstalo doma všechno viset na ní. Opečovala se. Pochopila se. Odpustila si. Tu tvrdost vůči sobě i ostatním.
A pevně věřila tomu, že teď už to bude jiné…
Stáhla si vlasy do gumičky a odhodlaně stiskla kliku dveří. Těšila se ven. Na denní světlo. Těšila se domů.
Toužíte i vy po pobytu ve tmě? Váš příběh bude úplně jiný. Bude váš. Tak si ulovte své místečko v Medové tmě a dejte svému příběhu šanci.
PS – Chcete se jako první dozvědět, až vyjde další povídka? Nechte mi tu svůj e-mail a já vám dám echo, až bude další povídka na blogu.
Jsme Eliška a Kuba, manželé, rodiče, cestovatelé, kutilové, zahrádkáři, včelaři a nadšenci do všeho, co nás v životě posouvá vpřed.
Stvořili jsme pro vás Medovou tmu. Místo pro pobyt ve tmě, kde si odpočinete od všech starostí, technologií, rodiny, hluku, sociálních sítí, povinností i světla a dopřejete si čas jen sami pro sebe.
Tolik času, kolik potřebujete.
Užijete si vydatnou porci spánku, zbystříte své smysly, pochutnáte si na výborném domácím jídle. A přestože neuvidíte nic, můžete vidět mnohé. Třeba svůj život z nadhledu, řešení každodenních starostí, nové životní vize i cestu k naplnění svých snů.