Následující příběh je zcela fiktivní a jakákoliv podobnost s existujícími osobami je čistě náhodná. Prožitek z pobytu ve tmě je věc zcela individuální a tento příběh je jen malou možnou ukázkou.
„There s something about Christmas time, something about Christmas time, that makes you wish it was Christmas everyday.“
Už zase. Už zase ten zatracený Bryan Adams. Martinovi se bolestně sevřel hrudník a musel se celý oklepat, aby ze sebe dostal ten strašně tísnivý pocit. Nešlo se té písničce vyhnout. Byla všude. Ostatně jako všechny vánoční hity. A ostatně jako celé Vánoce. Jako by nestačilo, jak blbě Martinovi bylo samo o sobě a teď ještě tohle.
Zapnul si zip kabátu až pod bradu, čepici stáhl víc do očí a pelášil ven z obchodu. A z města pryč, uf. Domů.
Jenže doma to nebylo o moc lepší. Tady sice žádné Vánoce nebyly, ale o to horší to pro Martina bylo. Protože loni tady byly.
S úlevou se svalil do křesla a sáhl na stolek vedle sebe, kde bezpečně nahmatal svou skleničku i láhev Jacka Danielse. Skoro prázdná, hmmm. Nalil si, s prvním douškem se vůbec nežinýroval, další loky už byly pomalejší a rozvážnější. Když už Jack není. A nejen Jack. Co vlastně je? A co není?
Dům byl utopený ve tmě, v tichu a v dost značném chladu. Martin skoro netopil. Proč? Pro koho? Večer ho zahřál Jack, v noci si zalezl pod peřinu a přes den byl v práci. S povzdechem dopil a šel prozkoumat lednici. Kupodivu tam nic nepřibylo. Omrknul i mrazák, ale ani tady se žádné zásoby kouzlem neobjevily. Martin naštvaně zabouchl dvířka. Bylo mu hrozně. Už měsíc tu byl sám a sám a další dva měsíce před ním. A možná i další. A možná až do konce života.
Ze smutku ho vytrhnula vlna vzteku. Co si sakra ta Hana myslí? Sbalí se a zmizí na tři měsíce za sestrou do Španělska. I s oběma holčičkama. Co jí tady chybělo? Pálilo ji dobré bydlo?
Alkohol mu díky prázdnému žaludku rychle stoupl do hlavy a v Martinovi bublala nenávist, zlost, zmar a silné ponížení. Nechá ho tu samotného. I na Vánoce! Budou si tam s dětma zdobit asi palmu. Tsss.
Nakonec našel ještě slivovici od Hanky strýce, asi hodně starou, protože strýc byl hezkých pár let smrti. Ale slivovice byla dobrá, a tak se Martin místo večeře ztřískal do němoty. Však je pátek, no a co.
Ranní bolehlav, zima a hlad ho probudily dřív než by chtěl. Venku bylo šero, mlha a nevlídno, stejně jako v jeho duši. Při pohledu do zrcadla v koupelně se zhrozil. Vypadal opravdu příšerně, mastné vlasy, fousy rozježené do všech stran, pytle pod očima. Ne to ne, takhle to nepůjde.
Umyl se, oblékl, při čemž zjistil, že brzy nebude do čeho a vyrazil na nákup. V obchodě se chvíli motal jako vítr v bedně, normálně nakupoval se seznamem od Hanky a ta mu vždycky seznam psala tak, jak jdou za sebou uličky v obchodě. Ale usoudil, že není úplný hňup a nakoupil si nějaké jídlo. Vzpomněl si i na toaletní papír a vydal se i pro dalšího Jacka. Jenže před uličkou s alkoholem se z marketového rozhlasu rozezněla zase ta proklatá písnička. Jacka si radši nekoupil a šel zaplatit jen to jídlo.
Než na něj došla u pokladny řada, musel si tu odrhovačku poslechnout celou a bylo mu zle. Možná z hladu, možná z kocoviny, ale spíš proto, že ho písnička přenesla do loňských Vánoc. S Hankou si vymysleli adventní otužovací kalendář a každý den lezli na zahradě do koupacího sudu s ledovou vodou. A Hanka si k tomu pouštěla právě tuhle písničku. Vydržela ji celou. Celou tu písničku byla v sudu, od úst jí šla pára a pak lezla ven se šťastným úsměvem, rudá od ledové vody, nahá a tak krásná. A teď je pryč.
Martina ta vzpomínka úplně rozložila. Doma si udělal vejce na slanině, čerstvý chleba zavoněl a roztopil si krb. Obrázek jeho krásné nahé manželky ho pronásledoval a nemohl se té představy zbavit.
Přemýšlel, zda jí zavolat, ale brzy tu myšlenku zavrhnul. Raději šel prozkoumat pračku, protože mu došly jak trenýrky, tak košile, svetr začal krapet smrdět a kalhoty už by si taky zasloužily očistu.
Než vyřešil prádlo, umyl po sobě nádobí a zalil kytky, s překvapením zjistil, že je odpoledne. A v duchu slyšel sám sebe, jak se Hanky ptá, co tu celé dny s dětmi dělá. Nafackoval by si. Fakt že jo.
Nakonec Hančino číslo vytočil. Chtěl jí slyšet, stýskalo se mu po dětech. Hanka byla do telefonu milá. Ale asi jako na zákazníka v obchodě. Byla na něj jako na cizího. Holčičky byly do telefonu vřelejší, dokonce chtěly zapnout videohovor a Martin si s nimi nakonec volal skoro dvě hodiny. Tak ho to rozradostnilo, že se Hanky na závěr zeptal, jestli se nevrátí domů. „Ještě ne“, zněla vyhýbavá odpověď a rychlé zavěšení.
Do prdele.
Někam utéct...
V pondělí potřeboval Martin vyřídit do práce nějaké pochůzky po městě, a tak na něj vánoční atmosféra útočila ze všech stran. Lidé s balíčky v podpaží, s kelímkem svařáku, děti visící očima na výloze hračkářství.
Tlak na hrudi sílil a sílil a odpoledne Martin učinil zásadní rozhodnutí. Musí pryč. Pryč z tohohle vánočního mumraje. Doma nezamířil do křesla (beztak už neměl co pít), ale k počítači. Tak si taky zaletí do tepla. Dovolenou ještě měl, vždycky si nechával jeden týden na Vánoce. A kdyby to nakombinoval s home officem, mohl by klidně vypadnout až do Silvestra. Chvíli lovil mezi zájezdy, málem už kupoval pobyt v Egyptě, ale zmínka o speciálním vánočním menu ho odradila. Tam taky před Vánoci neuteče.
Někam se zavřít, na týden, na dva, do ticha, tmy, samoty…
A pak sebou Martin trhnul. Co pobyt ve tmě? O jeho existenci věděl už nějakou dobu, znal jej z vyprávění od kluků, co s nimi v létě jezdíval na Survival camp. A najednou mu to přišlo jako skvělý nápad. Zaleze si na dva týdny do tmy, uteče Vánocům, bude mít teplé jídlo, někdo se o něj bude starat a on si zatím promyslí, co dál.
A horečně začal hledat. Poskytovatelů takové služby našel vícero, někde mu to bylo sympatické, někde vůbec, něco už nefungovalo, jinde měli plno. A pak narazil na Medovou tmu a okamžitě věděl, že to je ono. Provozují to manželé, také mají malé děti, dokonce taky holčičky. Vánoční termín v nabídce neměli, ale Martin nelenil, našel si v kontaktech telefon a na místo zavolal.
„Je mi líto, ale my jsme letos vánoční termín nevypsali schválně, abychom mohli strávit čas jen spolu, jako rodina“, vysvětlovala mu do telefonu žena představivší se jako Markéta.
„A na dva týdny byste chtěl? To je dlouhá doba, už máte s pobytem ve tmě zkušenost?“
Martin přiznal, že nikoliv, ale že je v náročné životní situaci, potřebuje utéct Vánocům a promyslet si co dál.
Nakonec hovor ukončili s tím, že mu Markéta slíbila zavolat zpátky, že promyslí, co by pro něj mohla udělat.
Vánoce ve tmě
Martin projížděl pohádkově zasněženou krajinou. Od večera napadlo snad 30 centimetrů sněhu, v Praze to samozřejmě bylo mnohem méně, ale tady na Vysočině to byly opravdu hory sněhu. Už samotná cesta ho uklidňovala. Nebál se, nic neočekával, jen byl nesmírně vděčný, že se může někam schovat. Když mu Markéta v pondělí večer zavolala zpátky a nabídla mu deset dní ve tmě, že mu tedy azyl poskytnou, byl šťastný jako blecha. Neuměl to vysvětlit, ale měl pocit, že to je ten správný krok, jak si dát život do pořádku. A taky jak utéct tomu zasranému Bryanu Adamsovi. Protože ten hrál fakt všude.
Medová tma se ukrývala v domě na kraji vesničky, tak zapadlé, že ho až překvapila příjemně upravená prohrnutá silnice. A když dojel na zahradu, kde měl dle instrukcí zaparkovat, vyplašil dvě srnky. Srnky na zahradě? Netušil proč, ale vehnalo mu to slzy do očí. To by holčičky koukaly. Jenže ony koukají spíš na delfíny nebo zrovna sbírají mušle. Ufff.
Nechtěl, aby Hanka věděla, že je ve tmě, a tak si v mailu nastavil odeslání hned několika zpráv, které holčičkám a koneckonců i manželce napsal. Aby si nemyslely, že na ně kašle.
Vystoupil auta, zabořil se do sněhu téměř po kolena, popadl batůžek a vydal se směrem k domu. Ze dveří vykoukla sympatická dlouhovláska, zvala ho dál a hned ve dveřích mu podávala šálek horkého čaje.
Markéta byla moc milá a jeho omluvu, že jim narušil Vánoce, jednoduše odmávla. „Kdybychom tě tu nechtěli, nenabízím ti to. Ale zněl jsi do telefonu dost zoufale a to nešlo odmítnout. A navíc nejsi jediný, kdo se tu potřebuje na Vánoce schovat.“
„Fakt? Nebudu tu sám?“
„Nakonec jste tady čtyři, jak jsem Vánoce otevřela, přihlásili se hned další tři kluci. S manželem jsme si rozvrhli, jak se podělíme o vaření i děti a jak si to celé rozplánujeme a nakonec z toho koukají parádní Vánoce i tak.“
V Martinovi zatrnulo. Domluvili se, jak se podělí o vaření a děti. Na mysl mu hned přišla Hanka její prosba, aby v sobotu bral dopoledne děti ven. Že by uvařila a poklidila. Jak se jí vysmál. Tolikrát. A teď je pryč…
Markéta z jeho výrazu poznala, že není něco v pořádku, opatrně se zeptala a překvapený Martin to na ni všechno vychrlil. Neměl to vůbec v úmyslu, ale sypal to všechno ze sebe. Najednou se zastavil, omluvil se a usoudil, že už je čas zaplout do tmy. Markéta se chápavě usmála, jeho vyprávění nekomentovala, nehodnotila, jen mu popřála, ať ve tmě najde odpovědi, které potřebuje.
Tak jaké to v té tmě bylo?
Kdyby se Martina později někdo zeptal, jaké to ve tmě bylo (ale nikdo se nikdy nezeptal, protože tenhle pobyt si Martin nechal pro sebe a nikdy o něm nikomu neřekl), zhodnotil by to asi takhle:
„První dva dny jsem se potácel mezi spánkem a realitou. Pořád jsem podřimoval, měl jsem divoké a živé sny, byl jsem zmatený v čase. A pak se to celé začalo uklidňovat a já jsem se dostal do takové přirozeného rytmu. Poznal jsem, že už je ráno. Nevím, jak, ale poznal. Den jsem začal studenou sprchou, pak jsem dlouho cvičil a než dorazila Markéta s jídlem, přemýšlel jsem. Jídlo bylo neskutečně dobré, vždycky jsem všechno snědl najednou, pomalinku, polehoučku. Jedl jsem možná dvě hodiny, fakt dlouho, vychutnal jsem si každé sousto. Pak jsem znovu odpočíval, přemýšlel, pak zase cvičil a pak už jen sprcha a spát.“
Takhle by to Martin vylíčil kolegovi, kamarádovi, své sestře, tátovi. Ale to, co se dělo v jeho nitru, o to by se podělit nedokázal. Protože to bylo místy velice bolavé, drsné, slzavé. Někdy plné vzteku, jindy plné pochopení.
Snad by jen dodal: „Někdy jsem se doma choval jako pěknej kretén, takže se vůbec nedivím, že mi manželka utekla.“ To by snad ještě zvládl říct.
Ale to, jak na Hanku křičel, že je líná veš, když je celý den doma a není schopná mu vyžehlit košili, to by nikomu nepřiznal. Ani to, jak si na ní několikrát vynutil manželské povinnosti. A jak se na něj pak začala dívat jinak. S nedůvěrou. A někdy se strachem. Ne, to by nepřiznal nikomu.
Ani to, jak ve tmě plakal steskem po dětech. V noci ho budila představa, že sedí vedle něj, pláčou a vztahují k němu ruce. A pak je ve tmě hledal.
Ani to, jak zoufalým pláčem vybuchnul, když pátý den dostal špagety s omáčkou. Protože ta omáčka chutnala přesně jako od Hanky. Nemohl ji sníst. Prostě nemohl.
Ale co by klidně přiznal, byla jeho rozhodnutí.
Že musí svou ženu i děti získat zpět.
Ale žádnými sliby. Činy. Je přeci chlap. Bylo mu jasné, že Hanka na žádné plané tlachy už neskočí. Pokud nebude mít jistotu, že nespadnou do starých kolejí, tak se nevrátí. Tím si byl jistý. Ono to nebylo poprvé, co se Hanka snažila o změnu. Ale Martin její občasné výbuchy nebral moc vážně. Nebral vážně její vyčerpaný výraz, ani slzy, ale prosby. Vždycky ji nějak uchlácholil, ale prakticky se doma nic nezměnilo.
Šestý den by tmu nejraději opustil, vyrazil na letiště a pro Hanku s dětmi si zaletěl. Ale pak si představil, jak se vrátí domů. Je tam trochu bordel. No trochu víc. A zima. A co by bylo dál? A tak stáhl ocas mezi půlky a ještě ve tmě vyčkával.
Osmý den se mu začaly před očima rýsovat konkrétní kroky. Bloudil po pokoji a hledal sešit s tužkou, které měl na začátku pobytu připravené na stolku a někam je odložil. Našel a pustil se do práce.
Začal si sepisovat všechno, co musí před Hančiným návratem zařídit. Vzpomínal na všechno, o co ho Hanka poslední měsíce prosila. Uklidit garáž, aby tam mohla pohodlně zajet autem. U toho se malinko zastyděl, protože vždycky svou ženu odbyl hláškou, že kdyby líp řídila, zajede tam i tak. Hmm, to se moc nepředvedl.
Taky měl něco dodělat v dětském pokoji. A na zahradě chtěla nějaké záhony.
Devátý den o svých plánech přes dveře pokoje nadšeně vyprávěl Markétě, která mu přinesla předposlední jídlo. Ta ho jako vždycky vyslechla a pak se jen zeptala, zda má pro své kroky nějakou podporu.
Podporu? Jak to jako myslí?
„Víš, tady ve tmě se velkolepá rozhodnutí dělají snadno. Ale abys v realitě každodenna všechno udělal tak, jak si představuješ, je dobré mít něco nebo někoho, kdo tě podpoří.“
A tak měl Martin poslední den ještě o čem přemýšlet. A musel uznat, že Markéta má pravdu.
A tak si do svého seznamu úkolů připsal: pozvat ségru, najít si vztahového kouče.
Poslední noc nespal. Nechtělo se mu. Těšil se na novou životní etapu. Už si nevyčítal, co všechno poslední roky posral. Už nefňukal. Už věděl, že další dny, týdny, měsíce a roky jeho života má ve svých rukou. Nechtěl žít sám. Chtěl svou rodinu zpátky a chtěl být její součástí. Tohle rozhodnutí bylo pevné a hluboko zasazené.
Tma mu neulevila. To ne. Ale přinesla mu dostatek času na to, aby si promyslel, jak chce dál žít.
Hlavně to nepose. bráško...
Let z Valencie bude mít dvě hodiny zpoždění, hlásila velká cedule v příletové hale. Martin pokrčil rameny. Dvě hodiny už jsou nic. Zašel si do kavárny a u velkého cappuccina si v duchu rychle promítl, zda má nachystáno opravdu všechno.
Dům nechal úklidovou firmou vyšůrovat do posledního drobečku.
Dohnal všechny resty, opravil všechno, co bylo potřeba.
Dům s ním prošla ještě i ségra, která ženským okem zhodnotila, jestli to nemá nějaké mouchy. Mělo, zvadlých kytek si fakt nevšiml. Linda odjela do hobbymarketu a vrátila se spoustou nových kytek a během dvou hodin všechny chcíplé vyhodila a nahradila novými. Když jí pak u kafe vylíčil aspoň zhruba své plány, poplácala ho po zádech a popřála mu štěstí. „Hlavně to zase neposer bráško.“
Za tři dny mají s Hankou první sezení u Tomáše Jelínka, vyhlášeného odborníka na párové terapie. Martin už u něj zvládl sólové sezení a vůbec se nestyděl, že přednostní termín získal díky kolegově přímluvě, protože s Tomášem hrál tenis. Když ho práce odvádí od rodiny, tak ať mu taky jednou pomůže, že. A po prvním sezení věřil, že to s Hankou můžou zase všechno vylepšit. Když se budou snažit.
Měl za sebou i pohovor u šéfa pobočky. Na férovku mu přiznal, že se mu hroutí rodina, že potřebuje některé své povinnosti a pravomoci na někoho delegovat. Že se klidně vrátí mezi řadové zaměstnance. Firmu měl rád, svou práci taky, ale svou rodinu ještě raději. Šéf se cukal, zlobil, přemlouval ho. Ale nakonec kývl. Nechtěl Martina ztratit úplně.
V peněžence hřála Martina permanentka na zimní stadion, kam chtěl každou sobotu brát holčičky. Jeho hokejová parta už se dávno rozpadla, tak naučí bruslit dcerky a třeba si budou chtít zkusit i hokejku.
Cappuccino vypité, hodina a půl uběhla jako nic. Za chvíli jsou tady. Jeho holky.
Nádech, výdech.
Byla to všechno velká rozhodnutí, změny a výzvy. Ale Martin snil o tom, že příští Vánoce už budou jiné. Veselé. A Hanka zase bude vylézat celá červená a šťastná z ledové kádě za zvuků:
„There s something about Christmas time, something about Christmas time, that makes you wish it was Christmas everyday.“
Toužíte i vy po pobytu ve tmě? Váš příběh bude úplně jiný. Bude váš. Tak si ulovte své místečko v Medové tmě a dejte svému příběhu šanci.
PS – Chcete se jako první dozvědět, až vyjde další povídka? Nechte mi tu svůj e-mail a já vám dám echo, až bude další povídka na blogu.
Jsme Eliška a Kuba, manželé, rodiče, cestovatelé, kutilové, zahrádkáři, včelaři a nadšenci do všeho, co nás v životě posouvá vpřed.
Stvořili jsme pro vás Medovou tmu. Místo pro pobyt ve tmě, kde si odpočinete od všech starostí, technologií, rodiny, hluku, sociálních sítí, povinností i světla a dopřejete si čas jen sami pro sebe.
Tolik času, kolik potřebujete.
Užijete si vydatnou porci spánku, zbystříte své smysly, pochutnáte si na výborném domácím jídle. A přestože neuvidíte nic, můžete vidět mnohé. Třeba svůj život z nadhledu, řešení každodenních starostí, nové životní vize i cestu k naplnění svých snů.