Příběh navazuje na první díl, který si můžete přečíst TADY. Jedná se o zcela fiktivní povídku, podobnost se skutečným osobami je zcela náhodná.
Tereza malátně otevřela oči. To nemohla být pravda. Ta povědomá vůně. To ne, kde by se tu vzal? Ale byl tu. Stál nad její postelí, usmíval se, na čepici se mu ještě třpytily sněhové vločky. Nic neříkal, stále se jen usmíval, shodil bundu i čepici, vyklouzl ze svetru a skláněl se nad Terezou. Ta ležela jako paralyzovaná a fascinovaně na Filipa zírala.
Chtěla k němu vztáhnout ruce, ale vlastně možná nechtěla. Nešlo to. Tak objal on ji a už byl u ní, začal ji zasypávat horkými polibky, tisknul se k ní, líbal ji na krku, ve výstřihu, který během chvilky výstřihem nebyl, protože noční košili jí svlékl, ani nevěděla jak. Netušila ani, kdy se svlékl on. Vnímala jen jeho nahé pevné tělo, jeho vůni, jeho horkost, jeho vzrušení.
Dotýkal se jí tak, že se horkost probouzela i v ní, ale ona se jeho stále dotknout nemohla. A i přes všechnu tu touhu měla pocit, že je tu něco špatně. Tady přeci nemá co dělat!
Filip jí mezi tím ústy zmapoval bříško a stehna a neomylně mířil ke středu jejího bytí. Tereza se chvěla a když cítila jeho horký dech ve svém klíně, prudce se posadila a vykřikla „Ne!“
Tereza se zmateně rozhlížela. Byla celá zpocená, košili měla zase na sobě. Zmateně se rozhlížela po malém podkrovním pokojíku a trvalo jí dlouhé minuty, než si uvědomila, že to byl jen sen.
Došla se do koupelny napít vody a schoulila se zpátky do postele. Hodinky ukazovaly třetí hodinu ranní, ale Tereze už se spát nechtělo. Celé tělo ji bolelo po včerejší náročné túře, ale spánek už ji nelákal. A tak se jen pohodlně rozvalila a přemýšlela.
Proč? Proč za ní zase Filip přišel do snu? Proč o něm pořád sní? Pak si ale uvědomila svou odmítavost. I ve snu věděla, že už nechce. A to bylo vlastně dobré znamení, ne?
V pět ráno své pokusy o usnutí vzdala, sbalila si raději svůj batoh a vyrazila do mrazivé tmy na kratičkou procházku, aby rozhýbala tělo. Vrátila se tak akorát na snídani, při které si náramně pochutnala na domácích borůvkových koláčích paní Věry. Ještě kávička a pak nezbývalo než se rozloučit a vyrazit domů.
Domů. Po dvou týdnech, které ji připadaly jako dva roky. Tereza se návratu trochu bála, trochu se na něj těšila. A vůbec netušila, jak se bude její život odvíjet dál. Po devítidenním pobytu ve tmě se sice zbavila té šílené touhy po Filipovi, to ano. A věděla, že potřebuje do svého života dostat nové impulsy, aby takovou emocionální smršť nemusela zažít znovu. Jenže stále nevěděla kudy kam. Neměla odpovědi na své otázky.
V jejím zápisníku ale vznikla nová stránka nadepsaná „Co mám ráda“. Tereza při toulkách tady po Krkonoších zjistila, že už vlastně ani neví, co chce ona sama, co dělá proto „že by se mělo“, co dělá pro děti, co pro Adama. A tak si psala. Co jí voní, co jí chutná. Že miluje pohyb. Vyrazit v únoru do Krkonoš bez patřičného vybavení by považovala za bláznivý nápad, ale právě sem ji zavedla její hra „jedu a nevím kam“. A tak se každý den navlékla do všeho, co měla a šlapala a šlapala.
Teď šlapala znovu. Na autobus domů. Pro jistotu svůj návrat plánovala na nedělní pátou hodinu odpoledne. Moc dobře totiž věděla, že Filip se na kolej vrací autobusem ve čtyři. Nechtěla ho hned dneska potkat. To by ji mohlo asi dost vykolejit. Zasmála se té slovní hříčce a trochu si podupávala, aby se zahřála. Chtěla se v klidu vrátit domů, k dětem, které jí už neskutečně chyběly, i k Adamovi. Taky se na něj těšila. Asi ne jako na muže. Spíš jako na kamaráda. Na životního parťáka. Ale usoudila, že to je dobrý začátek.
Když v pondělí zaklaply dveře za posledním dítkem a Tereza sklízela stůl po snídani, musela uznat, že lepší návrat domů si přát nemohla. Děti se od ní večer nehnuly, Adam se na ni laskavě usmíval a ona na ně všechny taky. Bylo to možná trochu rozpačité, Adam se evidentně chtěl vyptat na spoustu věcí, ale nevěděl kudy do toho, Tereza sama mluvit nezačala, byli na sebe jen slušně zdvořilí a to zatím asi stačilo.
Bylo to dobré, základní kameny jejího života jsou v pořádku. Ale co dál?
Podle zápisníku byla milovnicí skořice a jarního větru, tajně si ze Spotify pouštěla staré dobré Pet shop boys a ráda si lehala do čerstvě povlečené postele. Ale to zatím nevypadalo na objev životního poslání. Tereza ale pevně věřila, že v sobě své talenty objeví. Objeví svůj další životní směr.
Ve středu dostali s Adamem nečekaný prostor pro sebe sami, když Adamův táta přijel pro děti, že má lístky na hokej. Adam měl asi nějaká očekávání, protože ze spíže vytáhl láhev červeného a dokonce zapálil svíčku na stolku v obýváku. Terezu to zaskočilo, na nějakou romantiku nebyla připravená. Ale Adam se na ni kupodivu nevrhnul, jen se zeptal, k čemu v té tmě dospěla.
Tereza málem vyprskla doušek vína. Co mu jako má říct? Že se po několika dnech horečky a zvracení zbavila touhy po mladém milenci? To asi ne. Zrudla, pak začala koktat a nakonec řekla jen: „No začínám si zapisovat, co mám ráda a umím, co bych mohla v životě dělat.“
Adam byl překvapený.
„Jak jako co chceš dělat? Vždyť učíš, máš čas na děti, to jsi chtěla ne?“
„Chtěla. Ale mám pocit, že u toho hniju zaživa.“
Tak. A bylo to venku.
„Ty nejsi se svým životem spokojená?“ Adam vypadal šokovaně.
„No jako jo. Ale ne. Nevím. Nějak jsem se při tom piplání dětí ztratila.“
Tereza se bála, že se bude Adam zlobit. Bude jí vyčítat, že si neváží toho, co má. Ale on se kupodivu nezlobil. Ani trochu. A naopak teď překvapil on ji.
„No kdybych věděl, že ti to naše nastavení nevyhovuje, zvážil bych tu nabídku.“
„Jakou nabídku?“
„Vést naši pobočku v Jönköpingu.“
„Ty jsi dostal nabídku pracovat ve Švédku a vůbec jsi mi o tom neřekl“?
Na Terezu šly mrákoty. Už dávno mohlo být všechno jinak. Mohla si celou tuhle divokou eskapádu se sousedovic synkem ušetřit. Jenže nabídka byla pryč, byla to rok stará záležitost.
„Nevěděl jsem, že bys uvítala změnu. Měl jsem pocit, že nám tu všechno hezky funguje, mně, tobě, dětem. Nechtěla jsem nám nabourávat tu pohodu. Kdybych tušil, že jsi nešťastná, řekl bych ti o tom. Ale já jsem nechtěl, abychom se stěhovali jen kvůli mně.“
Ach, jak byl ohleduplný. To Tereza tedy ohleduplná nebyla, když na podzim tady v bytě za zdí promilovala noc s Filipem.
„Ale tak se vykašli na školu a zase rozjeď něco svého. Vždyť to už umíš“.
„Jenže já mám pocit, že jsem doma naprosto zakrněla. A těch pár hodin výuky týdně to nijak nevytrhne.“
„Jak zakrněla? Vždyť ty jsi tak kreativní! Všechny ty bojovky pro děti, pohádky, co pro ně vymýšlíš, co ty slané marmelády? Nechceš je dělat na kšeft? Nebo si tady otevřít malé pekařství? Vždyť už beztak pečeš chleby pro celou bytovku.“
Tereze nevěřila svým uším. Tyhle blbosti Adam považoval za nějaké její talenty? To bylo ujeté. Už nad tím nechtěla přemýšlet. Ne dnes. A tak se raději k Adamovi přitulila a nechala ho, ať ji svlékne a hýčká. A tentokrát s plným vědomím, že se miluje se svým mužem. Bez jakýchkoliv jiných zrádných představ. Zasloužil si to. A koneckonců ona taky. Další vstřícný krok k jejich společné budoucnosti.
Přesto si další den Tereza Adamovy nápady poctivě sepsala do zápisníku. Vařit slané marmelády na kšeft. To je ale blbost. Pohádky a bojovky pro děti. Ano, pro své děti i děti ze sousedství to dělala, ale tím se nedá živit ne? A pekárnu taky zavrhla. Ano, pár sousedů si k ní pro kváskový chleba chodilo, ale copak na tom se dá vydělávat?
Uběhlo pár týdnů, Tereziny zápisy toho, co má ráda, se značně rozrůstaly, ale stále něco chybělo.
Přišly první teplejší dny s nádechem jara a Tereza vyrazila s dětmi na výlet. Cesta byla ovšem hodně blátivá, hospůdka u rozhledny zavřená a nálada v týmu byla pod bodem mrazu. A tak zkusila namotivovat děti novou pohádkou, tentokrát z jejich oblíbeného fantasy světa, říše Almérie. Tyhle pohádky děti milovaly. Došli zpátky k autu jako nic a když nastupovali, nejstarší Týnka se na mámu obdivně podívala a povídá: „Mami, ty bys ty příběhy měla sepsat, fakt.“
Tereze naskočila husí kůže, ale neřekla na to nic.
To bylo v sobotu.
A v pondělí přišel Adam domů dřív z práce, zato s velkou novinkou. Do toho Jönköpingu by se mohli přeci jen přestěhovat. To původní místo je sice obsazené, ale nabízí se jiné.
Tereza byla jako v horečce. Tak že by se přestěhovali do Švédska? Má to být to ono, ten směr, kterým se teď vydat? Nebude to jen útěk sama před sebou? A co tam vlastně bude dělat? To co tady?
Tereze se honilo hlavou tisíc otázek, na jednu stranu cítila vysvobození z jakési usedlosti, do které zabředla, na druhou stranu se bála, zda to nebude jen přesunutí se do jiných kulis. Ten samý život akorát s losy na obzoru.
Dětem zatím nic neřekli, nejprve se chtěli rozhodnout oni dva a pak teprve zapojit děti. Večer je uložili hodně brzy, Tereza je nalákala na nové audiopohádky, které jim namluvila a byla ráda, že se na ně ještě nechají zlákat.
„Jak si to celé představuješ prakticky?“, zeptala se Adama, sotva vedle něj dosedla na gauč.
„Bylo by to na dobu určitou, na dva roky. Ten kluk, co vzal před rokem vedoucí místo, se ve Švédsku dost rozjel a bude se tam otvírat nová výroba. A to má spustit právě náš český tým. Už tam čtyři rodiny jsou a teď tam další tři budou. A o nás je velký zájem, protože jsi učitelka.“
„Jak to s tím souvisí?“
„No ty rodiny, co tam už jsou, začali dělat pro děti domškolu. Nebo spíš takovou komunitní mikroškolu. A teď by přibylo dalších 8 dětí. Už tam jedna učitelka je, další by se hodila. Rodiny se střídají v péči o děti, mění se různě domácnosti, kde se učí, hodně výletují a tak.“
Tereza uvnitř sebe cítila jakési hřejivé teplo. Něco ji na tom lákalo. Ale stále měla pocit, že by šla z bláta do louže. Pořád by byla v domácnosti a trochu by učila. Jen trochu jinak. Opravdu tohle chce?
A pak Adam vytáhl telefon a podal jí otevřenou mapu, aby se podívala, kde ten Jönköping vlastně leží. A tu ji zamrazilo podél páteře. Tady na jihu Švédka přeci před lety byla. Byl to delší roadtrip, ale tady někde byla ta vesnice… Ne to není náhoda.
Vytrhla Adamovi telefon, horečně si mapu přiblížila. Ano, tady to je. Sevedstorp. Vesnička, kde se ukrývá skutečný Bullerbyn. Dějiště její nejoblíbenější dětské knihy. Četla ji snad milionkrát. A už jako malá si přála taky napsat knížku pro děti. A ona už dávno pohádky pro děti má. Spousty. Akorát jen pro ty své.
Tereze bušilo ve spáncích, točila se jí hlava, přesto vyskočila z gauče a běžela pro svůj zápisník. Dívala se na všechny ty věci, které má ráda, které chce v životě mít, spojovala si všechny ty střípky posledních týdnů a měsíců. Almérie. Almérie, její vymyšlený fantasy svět, kam umístila všechny ty příběhy, které dětem vyprávěla, měla předobraz právě ve Skandinávii.
Ne to nemohla být náhoda.
Adam Terezu jemně chytil za ruku. „Jsi v pořádku?“
Tereza věděla, že ho asi vyděsí. Ale nemohla se ovládnout a prudce vybuchla v pláč. Takový emoční příval nemohla jen tak vydržet. A mezi vzlyky ze sebe vyrážela: „To je ono, stěhujeme se do Švédska.“ A pak už jen cítila jeho pevné rameno, o které se mohla s velkou úlevou opřít.
Všechno šlo jako na drátkách. Jakoby jim vesmír umetal cestičku. Nájemce do jejich bytu se našel během chvilky, souhlasil se vším, co chtěli v bytě nechat.
Mladší děti byly ze změny nadšené, nejstarší Týnka oplakala ztrátu kamarádek, ale když zjistila, že se sem budou pravidelně vracet na přezkoušení do školy a navíc si může kámošky pozvat v létě k nim, pookřála a nakonec se těšila taky.
Tereza s Adamem už zahájili družbu s těmi dalšími českými rodinami, které měly přesídlit spolu s nimi. A byli to samí sympatičtí lidé velmi podobného naturelu, jako byli oni sami. A navíc jedna z žen byla grafička a ilustrátorka! Tereza už si ji oťukla a tušila, že tohle bude její parťačka pro budoucí tvorbu.
Od kolegyň v práci dostala Tereza velkou zásobu zápisníků a od žáků pak malý balíček, jehož obsah ji šokoval a rozbrečel. Děti jí koupily knížku. Prý aby sebou měli něco českého na čtení a zároveň, a taky věděli do čeho jdou. Její žáci jí koupili Děti z Bullerbynu. Všichni se tam podepsali, nakreslili obrázky, pár holčiček obtisklo pusu. Kdo ví, které mamince čmajzly rtěnku? Tereza byla hotová.
Jediné, co jí kalilo všechnu tu radost a horečné přípravy, byla tíha viny. Viny za to, že Adama podvedla. Ne jednou. Opakovaně. Tereza věděla, že to se nesmí Adam za žádnou cenu dozvědět. Nikdy. Že bude muset tohle tajemství pohřbít hluboko ve svém srdci.
Někdy se jí dařilo přes to přenést, jindy ji vina sžírala až do morku kostí. Adam byl opravdu nesmírně laskavý, záleželo mu na ní a ona bude muset žít navždy s pocitem, že tomuhle skvělému člověku provedla tak strašnou věc.
Filipovi se jí dařilo několik týdnů vyhýbat, až ji to kličkování přestalo bavit a rozhodla se svému strachu postavit čelem. Strachu z toho, jaké to bude, potkat se tváří v tvář. A tak doma posbírala všechna semínka, která letos nevyseje, a šla v sobotu v pravé poledne zazvonit u sousedů. Věděla, že na sobotní oběd je Filip vždycky doma. Byl. Dokonce to byl, kdo jí přišel otevřít.
Zíral na ni ve dveřích a rovnou se zeptal: „Jdeš za mnou?“ Tereza zavrtěla hlavou.
„Ahoj Filipe, prosím tě, zavolej mi mámu. Stěhujeme se pryč a tak jí nesu semínka, určitě je užije.“
„Stěhuješ se?“
Viděla zklamání v jeho očích. Ale tu už přicházela jeho máma, Tereza upřela svou pozornost na ni a Filipa si dál nevšímala. Uff. Tak jo, to by bylo. Zvládla to.
Kdo to ale nezvládl, byl Filip. Číhal na ni, několikrát, dokonce jeden týden neodjel do školy. Tereze se dařilo obratně kličkovat a vyhýbat se mu, ale pak se jedno slunečné dopoledne vydala běhat, což Filipovi neuniklo. Nechal ji doběhnout až za ves a tam ji dohnal. Terezu málem trefil šlak, měla hudbu v uších a najednou ji někdo držel za loket. Začala křičet, o to víc, že jí hudba stále zacpávala uši a ona se ji snažila překřičet.
Filip jí vyndal sluchátka z uší a omlouval se. Nechtěl ji vyděsit. Chtěl s ní jen mluvit.
„Na jak dlouho se stěhujete? Máma říkala, že byt neprodáváte, jen pronajímáte?“
„Filipe to ti může být jedno.“
„Ale mě to není jedno. Myslel jsem, že to mezi námi…“
Tereza ho rychle přerušila. „Filipe, proboha, nic mezi námi. Jsem o 20 let starší, mám rodinu. Mám děti. To je můj život. Ne ty.“
Mlčky na ni zíral. „Poběžím kousek s tebou.“
Na nic nečekal a začal klusat kupředu. Tereza se váhavě přidala, ale svíral ji divný pocit.
Jen co doběhli za další zatáčku, kde se od hlavní silnice odpojovala polní cesta, Filip na ni zahnul a pro jistotu chytil Terezu a táhl ji za sebou. Tvářil se strašně. Tereza by se nejradši otočila a běžela domů, ale měla trochu strach, co by Filipa mohlo napadnout. Proboha, aby něco nevyžvanil Adamovi?! Věděla, že to s ním musí urovnat. A hned začala.
„Filipe, nechtěla jsem ti ublížit. Ale sám víš, moc dobře víš, že my dva pár nikdy být nemůžeme. Bylo mi s tebou nádherně a můžeš mi věřit, že na to nikdy nezapomenu. Ale já se potřebuju v životě posunout dál. To Švédsko je moje šance.“
Filip nic neříkal. Jen se na ni tak díval. Vztekle i roztouženě. Tu ji znovu popadl za ruku a táhl ji k balíkům slámy, které tu byly od loňska vyrovnané. Tereza klopýtala za ním, snažila se mu vysmeknout, ale Filip ji držel pevně za zápěstí. Natlačil ji na balíky a snažil se ji políbit. Držel ji jako ve svěráku, tisk se k ní a volnou rukou ji zkoušel svléknout.
„Filipa proboha dost!“
„Přestaň!“
„Já nechci!“
A pak začala Tereza křičet. Jak nejvíc dokázala. Těžko půjde někdo okolo. Ale třeba přeci…
Nešel, ale Filipa její jekot zastavil. Myslel si, že ji přemluví. Že se pomilují jako vždycky a ona pochopí, že bez sebe nemůžou být.
Pustil ji a překvapeně se díval, jak Tereza hystericky pláče a sesouvá se k zemi.
„Ty mě už fakt nechceš?“
Tereza neřekla nic, objala si rukama kolena a zoufale plakala. Netušila jak dlouho tam seděla, ale když zdvihla oči, Filip byl pryč. Ufff.
Už ho nepotkala. Musel ještě ten den odjet a další víkendy domů nepřijel. Tereza se ještě chvíli bála, co z toho bude, pořád měla strach, že Filip všechno řekne Adamovi, ale nedělo se nic. A jak vybledly modřiny na rukou, které jí Filip způsobil a které doma vysvětlovala dost neobratně upadlým křídlem tabule ve škole, začaly blednout i její obavy.
Pochopil. Snad.
Byla horká srpnová noc.
Tereza stála na zahradě, zírala do tmy a nasávala každým douškem tenhle okamžik. Přesně před rokem tu stála opřená o strom a líbala se s Filipem. Tehdy to bylo roztomilé dobrodružství, které ale během pár měsíců přerostlo v noční můru.
A možná právě tohle potřebovala prožít, aby se v životě posunula. Aby mohla jít dál.
Krabice s jejich věcmi už před dvěma dny odvezla přepravní společnost, kufry doma měli sbalené, zítra už jen strčí do tašek kartáčky na zuby a vyrazí vstříc novému životu.
V Terezině notebooku se pomalu plnila složka plná pohádek a příběhů. Netušila, co z toho vydá jako první, ale začala tím, že všechno, co svým dětem vymýšlela a nahrávala jako audiopohádky, dostávalo psanou podobu.
S Adamem jim bylo krásně. Jakoby byli znovu na začátku. Mladí manželé, kteří budují svůj život, a všechno mají před sebou. A společně prožitých 18 let bylo jen bonusem, nikoliv přítěží. Jen ta tíha viny Terezu tlačila jako kámen. Ale byl to její kámen.
Užasle se dívala do noci, po tvářích jí tekly slzy a šeptala do tmy: „Děkuju“
Tereza si během roku prožila mnohé – zamilovanost do Filipa, posedlost, bolavé odvykání při pobytu ve tmě i nové hledání sebe sama. Možná i vy hledáte odpovědi na otázky uvnitř sebe a nenacházíte. Mladého milence ani práci ve Švédsku vám zařídit neumím, ale pozvat vás na pobyt k nám do Medové tmy, to můžu.
PS – Chcete se jako první dozvědět, až vyjde další povídka? Nechte mi tu svůj e-mail a já vám dám echo, až bude další povídka na blogu.
Jsme Eliška a Kuba, manželé, rodiče, cestovatelé, kutilové, zahrádkáři, včelaři a nadšenci do všeho, co nás v životě posouvá vpřed.
Stvořili jsme pro vás Medovou tmu. Místo pro pobyt ve tmě, kde si odpočinete od všech starostí, technologií, rodiny, hluku, sociálních sítí, povinností i světla a dopřejete si čas jen sami pro sebe.
Tolik času, kolik potřebujete.
Užijete si vydatnou porci spánku, zbystříte své smysly, pochutnáte si na výborném domácím jídle. A přestože neuvidíte nic, můžete vidět mnohé. Třeba svůj život z nadhledu, řešení každodenních starostí, nové životní vize i cestu k naplnění svých snů.