Následující příběh je zcela fiktivní a jakákoliv podobnost s existujícími osobami je čistě náhodná. Prožitek z pobytu ve tmě je věc zcela individuální a tento příběh je jen malou možnou ukázkou.
Tereze hořely tváře a srdce jí bušilo jako splašené, když pokládala telefon. Klaplo to. Právě si domluvila dvoutýdenní pobyt ve tmě kdesi na Vysočině.
Bylo to naprosto bláznivé, šílené, ale Tereza v ponoru do tmy viděla naději. Naději, že zapomene, že se odpoutá, že se vyléčí. Vyléčí z té posedlosti. Z lásky. No lásky. To nebyla láska. To byla bezhlavá hormonální smršť, která se jí pokusila život rozdrobit na kousky. A Tereza věděla, že to musí přestat. Hned. Okamžitě. Než bude celá její existence v troskách. Stačí, že je v troskách její nitro.
Cesta vlakem jí ubíhala svižně, navzdory mrazivému počasí, kdy jedna sněhová vánice střídala druhou, byly spoje bez zpoždění a závěrečný kus cesty chtěla Tereza ušlapat pěšky. Jako by doufala, že jí těch pár kilometrů ve sněhu nad kolena a v mrazivém povětří trochu pomůžou zchladit ten vnitřní žár.
Na chvilku to asi pomohlo, protože po dvou hodinách měla plné boty sněhu, zmrzlá byla až na kost a batoh na zádech jí přišel jako obří balvan. Ale byla tu. Opravdu se rozhodla zavřít samu sebe na dva týdny do tmy. Zavřela oči, nadechla a odhodlaně vykročila ke dveřím. Za jiných okolností by možná otálela venku, ale vlastní zmrzlost ji nutila vstoupit bez váhání.
Horký čaj a laskavá pohostinnost Markéty, ženy, která se o ní teď měla starat, byly příjemným balzámem po té strastiplné cestě. Když Tereza uviděla pokojík, kde měla následující dny strávit, sevřela ji úzkost. Příjemný, útulný, jednoduše a účelně zařízený. Ale se zatemněnými okny. Logicky. Ufff. Tak jo, je čas.
Markéta ji moc nezpovídala, to ne, ale přesto se jemně snažila z Terezy vytáhnout její záměr pro pobyt i její dosavadní zkušenosti s tmou. Tereza trochu mlžila, bála se, aby jí Markéta dvoutýdenní pobyt nechtěla vymluvit. Nechtěla jí říct pravdu, a tak jen obecně popsala, že je na životní křižovatce a potřebuje čas jen sama se sebou.
V pokojíku si vybalila věci, celý si ho prošla, osahala a pak vzala do ruky telefon. Teď. Teď vypne telefon a začne reset jejího života. Na dva týdny bude pro svět nedostupná, dva týdny bude mimo veškeré dění. A až vyjde ven, všechno bude jinak. Určitě. A s tímhle přesvědčením zhasla.
Po dlouhé cestě byla unavená, usnula během chvilky a první spánek ve tmě byl kupodivu hluboký a nejspíš dlouhý, protože Tereza se probudila odpočatá jako už dlouho ne. Netušila samozřejmě, jak dlouho spala, ale vyspala se opravdu dobře. Chvíli ležela a zírala do tmy. Věděla, že teď to přijde. Teď se na ni začnou valit všechny ty myšlenky a pocity posledních týdnů. Ty, které si sem přijela vyléčit.
A aniž by to měla pod kontrolou, vybavila si Filipovu tvář. Polila ji horkost. Tak jako vždycky. Jako by tu byl. Okamžitě se té představě oddala. Jaké by to bylo být tu spolu, v téhle teplé posteli. Nikým neviděni, nikým nerušeni, sami, daleko od všeho. Cítila jeho dech, jeho hebkou kůži, jeho pevné ruce.
„Ne!“ Tereza vykřikla nahlas, vyskočila z postele a trochu zbrkle vyrazila do prostoru temného pokoje. Ne, tohle nemůže. Tomu je konec. To musí přestat. Za svou prudkost zaplatila bolavým kopnutím do stěny. Aha, tady už je vstup do koupelny. A tak Tereza využila toho, že ke koupelně došla a vlezla si do sprchy. Nejprve si na sebe pustila opravdu horkou vodu, jenže to ji jaksi vzrušovalo. Tak to ne. Tohle ne. A pustila na sebe nemilosrdně úplně ledovou. Jako by se to studenou vodou chtěla potrestat. Drkotala zuby, ale nepolevila. Ledová voda jí zkrápěla záda, hlavu, celé tělo. Až když byla zmrzlá tak, že sotva udržela sprchu v ruce, vodu vypnula.
Nahmatala ručník, svoje zahozené oblečení chvíli sháněla a ledovými prsty se snažila do něj nasoukat. Do postele se nevrátila. Zahřeje se pohybem.
Byla na sebe tvrdá. Ale musí to být. Nesmí polevit. A tak si dopřála důkladné posilování, klikovala, dřepovala, poskakovala, dopřála si desítky sklapovaček. Úplně se vyřídila. Ale uvnitř jí nebylo lépe. Ani trochu. Než se stihla ponořit do myšlenek, ozvalo se venku vrznutí dveří a vzápětí na dveře zaťukala Markéta.
Donesla jí jídlo. „Tak to je už první den za mnou“, pomyslela si Tereza, přes dveře poděkovala, došla si pro tašku s obědem, čajem a svačinou a do předsíňky naopak odnesla nádobí od včerejší večeře.
Do jídla se pustila hned. Horká polévka byla vynikající. Zrada nastala u dezertu. Byla to jakási buchta, něco takového, ale plněná tvarohem a jahodami. A nebyly to žádné teď kupované chudinky bez chuti a vůně. Byly to velké voňavé jahody plné slunce a letní pohody. Asi zamražené.
Tereze hořkly v puse. Nemohla je jíst. Prostě nemohla. V jahodách cítila Filipovy polibky. Ze tmy pokoje se dostala rázem do jiné tmy. Do tmavé letní noci, kdy se opírala o strom za jejich bytovkou, Filip ji tisknul k sobě a horce líbal. A vedle nich na vyvýšeném záhonu tolik voněly jahody. Když Filipa zahnala pryč, pár si jich tehdy utrhla a vzala domů dětem. Dvě si strčila do pusy, aby vysvětlila trochu opuchlé rozpálené rty.
Ne jahody sníst nedokázala. Co ale dokázala během okamžiku, bylo zasnít se. Odložila jídlo, natáhla se na koberec a zavřela oči.
Posedlá touhou...
Tehdy se jen líbali. Bylo to vlastně takové nevinné život okořeňující dobrodružství. Tereza to léto rozkvetla. Dívala se na sebe jinýma očima. Poprvé ji napadlo, že stárne a svou blížící se čtyřicítku se rozhodla maskovat, jak to šlo. Opřela se do sportu, který ji nikdy nebyl cizí, ale teď měla obrovskou motivaci jezdit na kole, běhat, plavat. Pořídila si pár nových odvážných kousků do šatníku, dopřála si luxusní přírodní kosmetiku a naučila se základy obličejové jógy. Každé tři týdny si pečlivě barvila šediny. A že jich měla.
Chtěla se líbit. Horké letní počasí jen prohlubovalo její touhu a Tereza opravdu viditelně omládla. Jako by dostala injekci životní vitality. Adam i děti to vítaly, měla najednou chuť si s nimi víc hrát, s dětmi podnikala bláznivé výlety a Adamovi se po večerech věnovala víc než kdykoliv předtím. Ten byl nadšený a překvapený, a tak ani nepřemýšlel, proč k tomu Tereza vždycky zhasíná světlo.
Nechtěla ho vidět. Protože by rušil její představu, že se nemiluje s ním, ale s jejich dvacetiletým sousedem.
Celé léto bylo jako ve snu. Stačilo jí ho občas potkat, usmát se na něj. Zahradu chodila zalévat v bikinách, když šla s odpadky, pečlivě si vybírala v čem půjde ven. Celé jí to přišlo jako zábavná hra. Nechtěla nic víc. To že se dvakrát líbali, brala jako naprosto bláznivý kousek. A její sebevědomí tím vyrostlo asi tak o kilometr.
Poprvé k tomu došlo, když se vracela navečer od rybníka. Děti byly s Adamem na kolech a Tereza si vyrazila zaplavat, takhle se soumrakem už u rybníka nikdo nebude.
Byl. Byl tam. Sám. Tehdy už to bylo nějaký čas, co po sobě pokukovali, co každé jejich setkání vzbuzovalo u obou rudé tváře a zrychlený dech.
Pozdravili se, Tereza vběhla rychle do vody a přeplavala rybník několikrát sem a tam. Při třetím kolečku se k ní Filip přidal. Nemluvili, jen vedle sebe plavali. Tma houstla a atmosféra mezi nimi taky. Domů šli spolu a kousek před prvními domy ji Filip beze slova chytil za ruku, přitáhl k sobě a políbil. S Terezou se točil svět. Odhodila všechny zábrany a bez ostychu se k němu pevně přitiskla.
Až projíždějící auto ji přinutilo vrátit se do reality. Panebože, co kdyby ji tady takhle někdo viděl?
Bez rozloučení se tehdy rozběhla domů a její fantazie dostala pořádnou nálož krmiva. A tehdy se to okouzlení pomalu ale jistě začalo měnit v posedlost.
Tereza využila každé příležitosti, kdy se mohli s Filipem potkat. Na chodbě, dole u garáží, v obchodě. Dokonce vzala děti na pouť, ač to bylo místo, které fakt neměla ráda. Ale věděla, že Filip tam bude. V tu chvíli by si ani za nic nepřiznala, jak moc po uši v tom je. Byla šťastná. Roztoužená, s novým životním elánem.
Tereza měla pocit, že její život má po letech šťávu, všechno se jí zdálo barevnější, hezčí.
Pak ale léto skončilo.
Nabírá to obrátky
První podzimní zachmuřené dny na sebe nedaly dlouho čekat a Tereza prudce spadla z obláčku dolů. Filip přes týden odjížděl na vysokou, ubylo možností se nenápadně potkat. Začala být podrážděná, smutná a na svůj život se dívala z úplně jiné perspektivy.
Přišla si stará. Nudná. Má všechno za sebou. Menopauza brzy zaklepe na dveře.
Když se Filip o víkendu objevil doma, byla jako na trní. Jak to navléknout, kde se potkat? Spřádala divoké fantazie. Ale silnou vichřici s následným black outem, tu by si asi nevysnila.
Byl to konec října, do Česka vtrhla obrovská větrná smršť a během pár hodin způsobila slušný chaos. Elektřina nešla, mobilní sítě byly přetížené, doprava kolabovala. Tereza přišla z práce ještě v pohodě, od školy domů to měla pár metrů a byla fakt ráda, že má práci kousek od domu. Adam s dětmi ale uvízli ve městě. Tereze ještě stihla přijít zpráva, že přespí u babičky, pak přišla o signál.
Už byla skoro doma, když si uvědomila, že nemá klíče. Zaklela. No jistě, ráno odcházela první. Dveře bytovky byly otevřené, dovnitř se dostala, ale do bytu už nikoliv. Bezradně stála přede dveřmi, zoufale se snažila chytit nějaký signál, přemýšlela, komu z kolegyň napsat a poprosit o azyl. A pak přišel do chodby on.
Vlasy rozfoukané, oči mu z větru slzely. I tak byl božsky krásný. Chvíli na sebe s Terezou zírali. „Nemůžeš se dostat domů?“
„Adam s dětmi zůstaly v Opavě u babičky, přes silnici jsou napadané stromy. A já jsem si ráno zapomněla klíče.“
„Tak pojď k nám, máma zůstala v práci, ráno by se asi nedostala a táta je taky pryč.“
„To nejde.“
„Přeci tu nebudeš spát.“
A měl pravdu. Nespala na chodbě. Spala v jeho studentském pokojíčku. S ním.
První okamžiky byly úplně puberťácky rozpačité. Pozval ji dál, nabídl jí kafe, čaj, víno. Víno si dali. Nebylo dobré, ale to bylo úplně jedno, beztak oba vypili sotva pár doušků. Tmavý byt, skučící vichr venku a jen oni dva, odříznutí od světa.
Jako by všechny ty kulisy tu byly připravené právě pro ně. Pro tenhle okamžik. Tereza během pár minut zapomněla na všechno. Že je skoro od dvacet let starší než kluk, který jí právě rozepíná podprsenku. Že je vdaná a nachází se pouhých pár metrů od bytu, kde žije se svým manželem a třemi dětmi. Že je učitelka a tohohle kluka ještě před pár lety nutila vstřebat aspoň pár stránek povinné četby. Že sundávat mu kalhoty je naprostá šílenost.
Na nic z toho nemyslela. Když se nazí z gauče skulili na zem, na hebký načechraný kobereček, který pravidelně viděla jejich sousedku na dvorku vyklepávat. A teď na tom koberečku ležela a nechala se unášet do krajiny zapomnění.
Filip rozhodně nebyl co se týče poznání ženského těla žádný nováček a rovněž nezapřel své mládí. Během večera a noci se milovali snad pětkrát nebo šestkrát, Tereze to všechno splývalo dohromady. Byla úplně vygumovaná a stačil jí jediný dotek, jediný pohled, aby se znovu rozhořela touhou.
Střídavě usínali a zase se budili, aby se znovu propojili v jedno tělo.
Když za okny začala tma řídnout a na východě se objevil tmavomodrý odstín přecházející do stále světlejší barvy, Tereza procitla. Byla zpocená, ulepená, tušila, že asi i pokousaná a v jistých místech i dosti ošoupaná. „Panebože, co jsem to provedla!“
Horečně vymýšlela, jak odsud, co řekne Adamovi až přijede? Kde spala? A jak si vzpomněla na Adama, auto, došlo jí, že v garáži mají druhé auto. A v něm budou klíče. A do garáže se dostane přes sklepy! Neváhala ani vteřinku.
Ve stále zšeřelém bytě tiše hledala všechny kousky svého oblečení, rovnou posbírala všechny papírové kapesníky s důkazy jejich nočního konání, hodí je ve sklepe rovnou do kotle, a tiše se vyplížila z bytu. Do sklepa se dostala snadno a v garáží se modlila, aby tam ty klíče byly. Byly. Jejich zvyk nechávat klíče v autě by se mohl těžce nevyplatit, ale dneska za něj byla vděčná. Ale taky byla hluboce vděčná, že si na ně nevzpomněla včera.
Popadla klíče, vyběhla nahoru k bytu a zabouchla za sebou dveře. Strhala ze sebe oblečení a naházela ho rovnou do pračky. Sice ji nemohla pustit, když elektřina stále nešla, ale aspoň tam bylo schované. A hupsla rovnou do sprchy. Smýt důkazy. Smýt hanbu.
S úplným rozedněním naskočila i elektřina, Tereza tak na sebe rozsvítila všechna světla, hledala na sobě důkazy svých činů, ale díky bohu nikde žádný kousanec nebo jiná stopa.
Touha, která bolí
Od té chvíle byla Tereza jako ve snu. Někdy v krásném, někdy to byla noční můra. Ten víkend už Filipa nepotkala. Jen v neděli večer se ozval zvonek u dveří. Tereza otevřela a zírala na svou sousedku, Filipovu mámu. Přišla si půjčit máslo. Tereza na ni zírala a v duchu si stále opakovala „ty vogo, já jsem ti vojela syna“.
Neviděli se dva týdny. Pak se potkali dole u schránek. Byla to kratinká horká chvilka, kdy jí Filip stihl říct, jak moc mu chybí. To stačilo, aby z toho Tereza další týden byla mimo. A pak na ni ve škole čekal dopis. Opravdický fyzický dopis. Psal jí jakýsi inženýr Filípek, že ji zve na zajímavou obchodní schůzku ohledně jejího bývalého eshopu. Do Prahy. Ve čtvrtek. Přidal i adresu, kterou když si Tereza hodila do vyhledávače, skrývala studentské koleje.
Bylo jasné odkud vítr vane. Celé ji to dostalo. Bylo to troufalé, na druhou stranu nesmírně romantické a… A tak Tereza jela. Filip měl volný pokoj, spolubydlící byl kdesi pryč a Tereza u něj zůstala přes noc.
Takové dostaveníčko si ještě zopakovali, jenže pak Terezu tohle šílenství začalo pomalu dohánět, užírat a stávalo se pro ni těžší a těžší všechno utajit. Když nebyla s Filipem, byla podrážděná, zpruzelá, štvaly ji děti, Adam, každodenní povinnosti, žáci ve škole.
A pak se s Filipem o jednom víkendu potkali dole ve sklepě (přičemž Tereza si byla jistá, že Filip nešel sekat třísky jen tak že by neměl nic lepšího na práci) a naprosto bez zábran si to rozdali na chodbičce u sklepů, na gauči, který si tam kdosi ze sousedů odložil.
A tehdy je málem kdosi přistihl. Naštěstí se úplně nesvlékli, mohli se při krocích po schodech bleskurychle rozpojit a rozprchnout se. Tereza netušila, kdo to tehdy do sklepa šel, ale co si uvědomovala naprosto jasně, že tohle musí prostě skončit. Musí.
A tak si začala Filipa zakazovat. A tehdy začalo to pravé peklo. Nemohla normálně žít. Měla pocit, že se jí celý svět rozpadl, nemohla se vrátit do života „před Filipem“. Zvlášť když ho každý víkend potkávala. V pátek číhala za záclonou, až půjde od autobusu. Uklidňovalo ji vědomí, že přijel. Ale vzápětí z toho samého důvodu začala být silně rozrušená. Vyjde to tentokrát? Potkají se? Ne, to přeci nejde!
A pak přišel myslivecký ples. S Adamem na něj chodili každý rok, nechyběli ani tentokrát. Že tam bude i Filip, to bylo Tereze jasné. Snažila se ho v sále nevnímat, nedívat se jeho směrem, snažila se být milou a příjemnou manželkou, ale byla to strašná křeč. A pak když tančila s pupkatým starostou a kdosi jim zaťukal na rameno, že by si dámu převzal, rozklepala se jí kolena.
„Nemůžeme spolu tančit!“
„Ale můžeme, už jsem provedl půlku vesnice, aby to nebylo nápadné. Jeden jediný tanec mi věnovat můžeš.“
„Dobře.“
„Kdy se zase uvidíme?“
„Filipe, nemůžeme….“
Nedbal na její slova, pevně ji stiskl v náručí, až se jí zatočila hlava a když jí pak na konci písničky pošeptal, jak po ní touží, od mdlob nebyla daleko.
A pak se o ni mrákoty znovu pokusily, když se na ni Adam zkoumavě podíval se slovy, že se k ní ten mlaďas od sousedů nějak měl.
Do prdele!
A v tu chvíli věděla, že to musí dostat pod kontrolu.
Naplánovala poslední setkání. V autě, v lese, daleko od všech a všeho. Chtěla Filipovi vysvětlit, že je konec, že už to dál nejde. Filip chápavě pokýval hlavou, řekl že rozumí a pak jí to na zadní sedačce jejich rodinného vozu udělal pusou tak, že zapomněla čí je.
Pobyt ve tmě jako útěk, odvykačka i hledání střípků sebe sama
Pochopila, že dohodou to nepůjde. Z téhle smlouvy s ďáblem musí vystoupit sama. A hned. Než ji to zničí celý život.
Jenže jak to udělat? Filip pro ni byl jako droga. Když byla s ním, věděla, že je to špatně. Když byla bez něj, zoufale po něm toužila. Adam už dávno poznal, že něco není v pořádku. Tereza byla roztěkaná, nedůtklivá. Když seřvala malého Adámka, za nanošený sníh na botách do kuchyně tak, že se zdi otřásaly, vzal si ji Adam stranou a důrazně ji požádal, ať se dá laskavě dohromady, že takhle tedy ne.
Tereza se styděla. Zoufale se styděla. Byla jako roztoužená háravá fena.
Ale jedno věděla jistě. Nechce odejít od rodiny. A už vůbec nechce s Filipem zajít kamkoliv dál. Ehm, teda jestli se tomu dá říct, po tom všem, co spolu dělali.
Potřebovala někam zmizet. Někam se ztratit. Někam se zašít.
O pobytech ve tmě slyšela už před časem od kolegyně v práci. Do tmy se vydal její muž a všechny ve sborovně to brali jako velmi podezřelou a výstřední záležitost. Tereza netušila, jak si na to vzpomněla, ale vzpomněla. A měla pocit, že by to mohlo pomoci. Bude to prostě odvykačka jako od jakékoliv jiné návykové látky. Zavře se tam, bude trpět a pak se očistí a vyjde ven v pohodě.
Tak si to představovala.
Realita byla mnohem drsnější. Opravdu to byl detox.
Třetí den pobytu Tereza začala zvracet. Hojně. Horce. Jako by ta vnitřní nahromaděná horkost musela ven. Přijímala to. Jako součást procesu a taky jako trest, zvracení totiž strašně nenáviděla. Dva dny jí bylo opravdu zle. Nedokázala rozlišit kdy spí a kdy je vzhůru. Co je pravda, co je sen. Měla strašné noční můry prokládané velmi živými erotickými sny. Budila s rukou pod peřinou, zpocená a zoufale volající Filipovo jméno.
Plakala, choulila se pod peřinou a konejšivě se kolíbala, zkoušela cvičit, často se sprchovala, jako by voda mohla nějak pomoct odplavit všechnu tu špínu, kterou se zdála být celá pokrytá.
Čtvrtý den se svěřila Markétě, přijduvší s jídlem.
Že je jí strašně zle, protože odvyká od závislosti na milenci. Přesně takhle to řekla. A pak se rozplakala. Markéta se jí zeptala, zda potřebuje obejmout a Tereza to ke svému překvapení přijala. Otevřela dveře do předsíňky, nahmatala Markétu a nechala se pevně obejmout. Bylo to jako hojivý balzám.
Tereza se nechtěla nijak víc svěřovat, jen poprosila o méně jídla a více čaje, což jí Markéta splnila hned a dodala jí ještě jednu termosku. „Je tam levandule, meduňka a třezalka, to je směs, která tě opravdu dokáže uklidnit.“
A měla pravdu, protože Tereze se pak dobře spalo a zvracela už jen jednou.
A konečně začala trochu uvažovat.
Proč se to celé stalo. Proč dopustila, aby se její život kvůli malému rozptýlení ocitnul v troskách? Tedy na venek ne, Adam věděl, že se něco děje, ale mladého milence by určitě netipoval. V troskách byl její vnitřní svět. Proč to dělala? Proč?
Vybavila si léto. Ty první polibky. To tetelení se uvnitř sebe. Tu touhu vypadat mladší, hezčí, tu chuť do života. Bylo jí tak hezky. Jako by jí něco chybělo a Filip jí to dal.
S touhle myšlenkou si pak pohrávala celý den. Probírala ji ze všech stran. A z přemítání o Filipovi se dostala do vzpomínání na dobu „před Filipem“.
A brzy začínala tušit. Její život byl nudný. Ano, nudný. Měla moc fajn manžela, tři děti, práci jen na půl úvazku, aby mohla být hodně doma. Na zahrádce pěstovala zeleninu, v létě létali do Řecka a v zimě lyžovat do Alp.
Ale kde v tom všem byla Tereza. Když se oprostila od role pečovatelky, svačinářky, utíračky slziček, chystačky kostýmů na karneval… Kde byla ona sama? Od chvíle, kdy vypravila do školky i nejmladšího synka, vzala zkrácený úvazek ve škole, stala se z jejího života jedna hutná omáčka. A nijak dobrá omáčka. Zasytí, ale nenadchne.
Nastal sedmý den jejího pobytu. Byla ráda, že se rozhodla zde zůstat týdny dva, ač to bylo neobvyklé na první zkušenost s tmou. Ale už předem tušila, že na tenhle životní oříšek bude potřebovat hodně času.
Byla v půlce. V půlce svého detoxu. A tak se rozhodla svůj pobyt trochu zhodnotit. Sáhla do svého batohu a nahmatala zápisník, který si s sebou přivezla a dosud nepoužila. Nastal čas začít všechno dávat do pořádku.
Tereza si uvědomila že ta vnitřní horkost je pryč. Zbyla jakási otupělá bolest, která se dala vydržet. První část plánu do tmy, tak byla splněná. Teď ale potřebovala promyslet, co dál.
Představila si, jak přijede domů. Už se těšila na děti, těšila se na Adama. To ano. Ale co až potká Filipa? Co to s ní udělá? Nebylo před ním kam utéct, stále jezdil domů za rodiči a ještě hezkých pár let bude. Že by se odstěhovala Tereza s rodinou, to bylo nemyslitelné. Musí se tam naučit vedle něj žít. Uffff.
Ale jak teď bude její život pokračovat? Když si představila dny, které budou následovat po jejím návratu, sevřela ji úzkost. Všechno stejné. Zoufale stejné.
A to byl ten klíč. Filip ji vytrhnul ze stereotypu. Otevřel v ní dávno zapomenuté komůrky, ve kterých se ukrývaly sny a touhy. Zažehnul v ní plamen. Jenže ten plamen se ji pokusil spálit na uhel. Nechtěla, aby zhasnul. Ale jen aby hřál. Hřál a neubližoval. Ale potřebovala ten plamen nějak nasměrovat.
Horečně přemýšlela. Vzpomněla si, když byly děti maličké a tahaly se o nějakou hračku, jak vždycky vyndala něco, co je zaujalo víc, původní hračku pustily a ochotně se šly věnovat něčemu zajímavějšímu. Šlo by tohle uplatnit i v dospělosti? Jenže existuje hračka, který by přebila mladičkého milence, který ji dokázal během pár minut dodat pocit, že je ta nejvíc žádoucí žena na světě a vystřelit ji na vrchol? To bude náročný úkol.
Terezin pobyt dostal jakousi pravidelnost. Spala, jedla, pila čaj, cvičila, psala si poznámky a sprchovala se. Pořád měla potřebu se sprchovat. Odvykačku měla za sebou, velké prázdno před sebou. Ale taky spoustu času vymyslet, co dál.
A tak se nořila v myšlenkách stále hlouběji. Kdy začal tenhle stereotyp? Kdy se ztratila? Kdy opustila samu sebe?
Ještě když se jí narodila Agátka, druhá dcerka, prostřední dítko, bylo jí skvěle. S dětmi podnikala spoustu výletů, půjčili si tehdy od bráchy karavan a s tříleťačkou a miminem projezdili Česko. Byly to báječné prázdniny. Ale taky to léto skončil její milovaný e-shop se zdravými dobrotami. S jedním dítkem provoz ještě zvládala, se dvěma už ne. A tak ho prodala. Hodně to tehdy obrečela, piplala ho roky, měla vybudovanou širokou základnu skalních fanoušků, velký sklad, moc fajn tým lidí. Ale už to prostě dál nešlo a její role ve vedení nešla nahradit. Adam ji tehdy přesvědčil, ať to celé prodá. Tereza dlouho nechtěla, práci všelijak lepila po večerech, delegovala, co se dalo, ale když pak nečekaně otěhotněla potřetí, rezignovala a celou firmu prodala.
Tři malé děti ji pak zaměstnávaly víc než dost, Adam od té doby několikrát povýšil a tak když se její mateřská chýlila k závěru, bylo logické, že Tereza zůstane z velké části doma. A vzít místo učitelky češtiny na místní základce se zdálo být logickým řešením, však právě proto ten pedák kdysi studovala ne?
Karavan si už nepůjčili, ani si nekoupili vlastní. Dobrodružné horské túry po chalupách vystřídaly lyžovačky v rodinných hotelech. A veškerá Terezina kreativita se utopila v chystání snídaní, svačin a večeří, opravování slohovek a nejvíc vzrušující okamžiky v životě prožívala, když se někdo z žáků na chodbě porval nebo upustil tác v jídelně. Zoufalá bilance.
Adama práce pohltila, měl ji rád a doma netoužil po ničem jiném než po klidném zázemí, které mu Tereza vytvářela.
To, že se v sobě našli zalíbení s mladíkem od sousedů, bylo v tom všem zaprášeném všednodennu jako rozbuška.
A Tereza za tu rozbušku začínala být vděčná. Něco se musí změnit. Musí. Jinak uhnije zaživa.
Znovu vyndala zápisník. Co si v životě chce nechat? Co ne? Co chce přidat? Byly to těžké otázky, ale Tereza to vzala opravdu poctivě a z gruntu. Chce se rozvést. Opustit děti? Opustit s dětmi manžela? Chce se odstěhovat? Začít zase podnikat? Nešetřila se. Přemítala, promýšlela, zvažovala. Ale řešení nenacházela. A začínala mít neodbytný pocit, že tady už taky trochu začíná hnít…
Touha žít, touha jít dál
Byl to devátý den jejího pobytu. Tereza podřimovala, když se za dveřmi ozvalo zaťukání. Markéta s jídlem. Tereza na ni zavolala, že s ní potřebuje mluvit. Otevřela dveře do předsíňky a svěřila se Markétě, že už by ráda ven. Ideálně hned. A potřebuje odvézt na vlak.
Markéta jí nic nevymlouvala, instruovala ji, aby tmu opouštěla pomalu, zlehka. Dojede si pro děti do školy a pak se tu pro ni staví a odveze ji.
Tak jo. Nádech výdech. Tereze se motala hlava, její oči uvykaly na světlo velice pomalu. Ale rozhodnutí nelitovala, pokud chce svůj život rozproudit, musí hned.
Ach ty barvy! Venku bylo zataženo, pošmourný únorový den, ale Tereza viděla tolik nádherných barev! Okouzleně se dívala na svět a byla si jistá, že to zvládne. Zvládne vzít svůj život zpátky do svých rukou.
Ještě lehce omámená se vrátila do pokoje, sbalila si svoje věci a nechala se odvézt na nádraží. Plán byl jednoduchý. Nechá vypnutý mobil, sedne na první vlak co tudy pojede a zkrátka někam odfrčí. Kamkoliv. Vstříc dobrodružství. Měla ještě pět dní pro sebe a rozhodla se je využít na maximum. Nikdo nebude vědět, kde je, může dělat cokoliv. Opravdu cokoliv.
Byla odhodlaná bojovat za své štěstí. Za svou rodinu, za své manželství. Sama za sebe. Nenechá se zničit. Ani nerozvážným postelovým dováděním s Filipem, ani stereotypem. Má na víc, chce víc a brzy přijde na to, jak si ten nový život poskládat. Tím si byla jistá.
Pobyt ve tmě nemusí probíhat tak dramaticky jako v případě Terezy. Naopak. Může to být klid, ticho, odpočinek, podívání se do sebe. Je jen na vás, jaký příběh si do tmy přijedete prožít.
PS – Chcete se jako první dozvědět, až vyjde další povídka? Nechte mi tu svůj e-mail a já vám dám echo, až bude další povídka na blogu.
Jsme Eliška a Kuba, manželé, rodiče, cestovatelé, kutilové, zahrádkáři, včelaři a nadšenci do všeho, co nás v životě posouvá vpřed.
Stvořili jsme pro vás Medovou tmu. Místo pro pobyt ve tmě, kde si odpočinete od všech starostí, technologií, rodiny, hluku, sociálních sítí, povinností i světla a dopřejete si čas jen sami pro sebe.
Tolik času, kolik potřebujete.
Užijete si vydatnou porci spánku, zbystříte své smysly, pochutnáte si na výborném domácím jídle. A přestože neuvidíte nic, můžete vidět mnohé. Třeba svůj život z nadhledu, řešení každodenních starostí, nové životní vize i cestu k naplnění svých snů.
Pingback: Příběhy ze tmy - Tereza II - Medová tma