Následující příběh je zcela fiktivní a jakákoliv podobnost s existujícími osobami je čistě náhodná. Prožitek z pobytu ve tmě je věc zcela individuální a tento příběh je jen malou možnou ukázkou. Hlavní hrdinka tohoto příběhu zatají při vstupu do tmy důležitou skutečnost. Prosím její příklad nenásledujte!
Po roce opět do tmy...
Magda se udiveně rozhlédla kolem sebe. Je to možné, že už je to rok? Rok od chvíle, kdy tu strávila svůj pobyt ve tmě? Svůj první pobyt ve tmě. Jako by to bylo snad v minulém životě.
Viděla tu loňskou Magdu, strhanou, s návaly úzkostí a paniky, vyčerpanou, zničenou, tvrdou, bezohlednou….
Prudce zatřepala hlavou, ne, nechtěla vzpomínat. Proto se sem nevrátila. Proto ne. Prudkým pohybem popadla tašku ze sedadla spolujezdce, otevřela dveře a vyskočila z auta. Bez ohlédnutí ho zamkla a vykročila ke známým dveřím, ze kterých vykoukla známá tvář. Markéta. Vypadala nachlup stejně jako loni, dokonce měla ty stejné džínové kraťasy. Blázen, teď, v listopadu. Magda se zachvěla a přitáhla si huňatý svetr blíž k tělu. Dneska foukal obzvlášť ledový vítr.
„Magdo! Já tě moc vítám zpátky tady u nás!“, běžela jí Markéta v ústrety. Objaly se, vešly spolu dovnitř domu, kde už na ně čekala konvice voňavého bylinkového čaje.
Magda se posadila na nabízené křesílko, k čaji si přičichla a raději se optala na složení. Pro jistotu…
„Jenom lípa, bezový květ a trocha šeříku, moje nejoblíbenější kombinace“, odpověděla Markéta.
Magda se pousmála, s chutí se napila horkého nápoje. Zdá se být bezpečný.
„Máš chuť posdílet, co je u tebe nového? Proč jsi znovu vyrazila do tmy?“
Magda polkla. „No víš, za ten rok se stala spousta věcí.“
„Vrátila ses do starých kolejí?“
„Ne, to ne. Vůbec ne. Ale zase si potřebuju něco ujasnit.“
Magda byla skoupá na slovo. Nechtěla Markétu odbýt, ráda by si s ní popovídala, ale skutečný důvod, proč je tady, jí říct nemohla. Byla to kontraindikace k pobytu, to Magda moc dobře věděla a koneckonců za chvíli podepíše prohlášení, kde právě toto popře. Bylo jí trapné lhát, ale vzala celou zodpovědnost za to na sebe. Musí se tady rozhodnout co dál…
Markéta samozřejmě nevyzvídala, od toho tu nebyla, ukázala Magdě, co je tu nového, uvedla ji do pokojíku, stejného jako loni, zopakovala praktické informace jako kdy nosí jídlo, jak to bude s odchodem ze tmy a pak už jen Magdě popřála příjemný pobyt.
Magda neotálela. Zabouchla za Markétou dveře, zamkla se, k poličce na věci jen pohodila svou tašku a hned zhasla světla. Skočila na postel a kupodivu se trefila, zabořila hlavu do polštáře a úlevou se rozplakala.
Konečně měla na své tajemství klid a prostor a mohla dát průchod svým emocím. Už to v sobě nosila tři týdny, tedy to tajemství, to druhé déle, dlouhé tři týdny, kdy čekala na svůj pobyt tady. Nebylo volno, ale Magda nelenila a Markétě zavolala, vysvětlila naléhavost situace a za dva dny jí Markéta volala zpět a nabídla jí kratší čtyřdenní pobyt, kdy má jeden pokojík volný. Mimo obvyklé termíny, ale vyšla Magdě vstříc.
Volno si v práci vydupala a když přišla se svým plánem za Honzou, tvářil se hodně překvapeně. „Děje se něco? Myslel jsem, že je teď všechno v pohodě.“
Magda mu slíbila, že mu všechno poví, až se vrátí. Že si potřebuje něco promyslet, probrat sama se sebou.
Věřil jí a zařídil se tak, aby mohl plně obstarat kluky.
Obstarat kluky…
Dvojčata za ten rok neskutečně vyrostla. Ani ne tak do výšky, ale spíš dovednostmi. Vést je k větší samostatnosti byla jedna z věcí, do kterých se Magda pustila hned po loňském pobytu. A Honza ji v tom maximálně podpořil, koneckonců byl to on, kdo Magdě vyčítal, že je moc obskakuje a nedá jim prostor k samostatnosti.
Teď byli kluci nejen schopní se ráno sami vypravit do školy, jen s malou kontrolou, ale plnili i své drobné domácí práce, chodili sami na hřiště a už zvládli sami dojet MHDéčkem k babičce. Opravdu samostatní mladí muži. No dobře, bylo jim osm, ale nemuset jim pořád stát za zadkem bylo výhodné pro všechny strany.
V Magdě zatrnulo. Tolik si jejich samostatnost užívala. A teď tohle.
Prolila další slzy. Byla to fakt úleva. Lehla si na záda, přikryla se sluníčkem vonící dekou, zavřela oči, položila si ruce na holé břicho a dýchala. Jen tak dýchala. Opravdu se to stalo?
Tajemství ukryté ve tmě
Usnula. Tvrdě usnula a kdyby ji neprobudila nutkavá potřeba se vyčůrat, spala by klidně dál. Došla si do koupelny, rovnou se napila vody a uvědomila si, že má taky pořádný hlad. Markéta jí určitě dala večeři, když přijela, ale kde může být? A tak se vydala na průzkum pokoje, vpadla sem divoce, nevybalila si a kde může být jídlo se vůbec nepodívala. Ohmatala stoleček. Solná lampička, zápisník, tužka, ořezávátko, hrneček. Ale k jídlu nic. Prolezla po čtyřech celý pokoj, prohledala i koupelnu. Že by nedostala večeři? Až pak ji napadlo osahat i předsíňku. Bingo! Taška s jídlem i čaj byly tam, kde vždycky. Že ji to hned nenapadlo.
Odnesla si jídlo do pokoje, usadila se na polštářku, dala si jídlo na stoleček a pustila se do hodů. Hummus milovala, chleba byl plný semínek a miska plná jablíček a mrkví, mňam. Všechno pokrájené na kousky, Magdu ta péče dojala. Ostatně jako loni.
Loni…
Už se vzpomínkám nebránila. Však co. Tady se jí opravdu ulevilo, rozklíčovala své neustálé napětí, oddechla si tu a po návratu domů se film jejího života začal odvíjet úplně jinak. Vlastně na sebe byla pyšná, že nezajela do těch starých kolejí a tu příležitost, kterou tu dostala, chytla za pačesy a nepustila. Terapie, tanec, delegování části povinností v práci, větší samostatnost dvojčatům. Jen s Honzou to dlouho vypadalo bledě. Nedokázala se o něj opřít. Jako by se moc vzdálili. Magda tedy dělala aspoň to, že se k němu chovala slušně. Neodsekávala mu, odpustila si své občasné uštěpačné poznámky. Ale měla pocit, že už není cesty zpět.
Až před dvěma měsíci… V Magdě znovu zatrnulo. Ve chvíli, kdy se všechno otočilo k lepšímu, stane se tohle.
Vyskočila a zamířila do sprchy. No jistě, byla zbrklá a vchod do koupelny netrefila o pár centimetrů, čímž si způsobila mohutný kopanec do palce u nohy. Zaskučela bolestí a na druhý pokus a značně pomaleji zaplula do sprchy.
Horkou vodou smývala všechny slzy, pouštěla si sprchu na hlavu, jako by si chtěla vypláchnout i všechny ty myšlenky…
Věděla, že to nejde. Že se k tomu musí postavit čelem. Ale tak moc nechtěla.
Převlékla se do pyžama, uložila se do postele a snažila se usnout. Nešlo to. Po dlouhých minutách a možná i hodinách převalování se posadila, odfrkla si a usoudila, že je tedy na čase konat místo spát.
Došla ke stolečku, tentokrát pomalu a opatrně, nahmatala tužku a sešit a začala psát. A nešla na to oklikou, hned na první stranu si velkým písmem napsala JSEM TĚHOTNÁ. Ta slova neviděla, ale měla pocit, jako by jí z papíru pálila. Jako by se jí vysmívala. A pak ze sebe začala sypat všechno. Ten vnitřní boj. Miminko bylo zázrak. Několikanásobný zázrak. Bylo důkazem návratu lásky k nim domů, bylo důkazem, že i lékařské kapacity se mohou mýlit, bylo důkazem, že nic není ztracené. Ale bylo také černým mrakem, který nad Magdou visel. Otěhotněla ve chvíli, kdy svůj život opět držela pevně v rukou a měla pocit, že všechno je jak má být. Možná proto si je miminko vybralo.
Sypala ze sebe ta slova, ten hněv, výčitky, stud. Čmárala páté přes deváté, snad si to ani nechtěla po sobě číst, jen to muselo jít ven.
Nikomu to zatím neřekla, nikomu. Pozitivní testy spálila v kamnech, všechny. A že jich bylo. Snad desítky. Ale ani jeden jí nedal naději, že by to mohlo být jinak. Byla těhotná a naprosto přesně věděla odkdy.
Bylo to před dvěma měsíci, kdy se tchýně nabídla, že na prodloužený svatováclavský víkend vezme kluky do Krkonoš. Magda souhlasila a už si plánovala nějaké svoje aktivity, když jí Honza překvapil letenkami do Říma. Nechápala, vlastně s ním asi ani letět nechtěla. Ale v rámci svého postoje slušnosti Honzovi na výlet kývla. Neptala se na detaily, sbalila si batůžek a nechala se odvézt na letiště. K jejímu velkému překvapení neletěli s žádnou low cost společností, ale první třídou Swiss air. A jak byla překvapená, snadno se nechala strhnout, okouzlit, omámit sklenkou šampaňského.
Honzu nepoznávala. Natolik ji nadchlo jeho gesto, že k němu byla milejší a milejší. Ze samotného Říma moc neviděli, strávili většinu víkendu v posteli a když se zrovna nemilovali, povídali si. Dlouho, o všem. Našli k sobě cestu zpátky.
Od té doby Magda poletovala světem, byla šťastná, jako už dlouho ne. Všechno jí pod rukama vzkvétalo, v práci její tým slavil obrovský úspěch s novým projektem, doma vládla pohoda, s Honzou si byli blíž, než kdy předtím.
Až do toho rána, kdy poprvé zvracela. Pak znovu. A zase. A věděla to na první dobrou. Nemusela se dívat do kalendáře, jak dlouho jí meškají měsíčky, nemusela si pro test. Věděla to. Těch testů si nakonec udělala spousty, ale skutečnost byla čím dál zřejmější. Byla v tom. Dvojčata se narodila po mnoha marných letech čekání, porod byl náročný, po císařském řezu se dlouho hojila, následovaly komplikace, krvácení, záněty, až přišla o jeden vaječník a z druhého jí zbyl kousek. Těhotenství téměř vyloučeno. Vzali to tehdy s Honzou celkem v klidu, dvojčata jim dávala zabrat, další děti nechtěly.
A teď jedno budou mít.
Magdu probudilo zaklepání na dveře. Trhla sebou. Jistě, Markéta, nese jídlo. Magda jen přes dveře zavolala, že je v pořádku a snažila se trochu zorientovat. Musela bdít velkou část noci, spala teprve chvilku. Byla rozlámaná, unavená, na jídlo neměla ani pomyšlení a ke své radosti zase rychle usnula.
Když se probrala, tentokrát už odpočatá, byla deozorientovaná v čase i prostoru. Netušila, kolik může být hodin, jestli je večer, noc, den. „Kdyby tu aspoň v dálce odbíjely kostelní hodiny“, pomyslela si.
Vydala se opatrně na toaletu, opláchla si obličej, vyčistila zuby a převlékla se z pyžama, načež se vydala pro jídlo. Soustředění se na základní životní potřeby nesmírně ulevovalo její přetížené mysli. V misce identifikovala těstoviny s omáčkou a sýrem, už byly ale dost vychladlé. Musela tedy spát ještě hodně dlouho, když jídlo v termosce takhle zchladlo. Pochutnala si i tak, ještě něco sladkého, co nedokázala poznat, ale cítila v tom jahody. Loupání pomeranče byla zábavná bojovka na závěr.
Magda se cítila mnohem lépe. Klidněji. Vyspala se, přiznala si realitu a teď se mohla posunout dál. S povzdechem si opláchla ruce od pomeranče, dvakrát rozsypala slupky po podlaze, když je chtěla hodit do koše, který měla pocit, že se sám přemístil o metr vedle. Když po hmatu vysbírala všechno, sáhla po podložce na cvičení a dopřála si lehké protažení. Na konci jen dýchala, držela si ruce na břiše, jakoby se snažila nahmatat to malé stvoření uvnitř sebe.
Vydržela takhle dlouho. Nesmírně dlouho. Už zase přišla Markéta s jídlem. Magda jen houkla „jo“ na otázku, zda je v pořádku a dál se soustředila na to malinké ve svém bříšku. Proč přišlo právě teď? Další miminko už nechtěla, nepočítala s ním. Všechny věci po dětech dala pryč.
A pak ucítila pod rukama teplo. Hřejivé teplo, které stoupalo přímo z jejího bříška. Zalila ji obrovská vlna něhy, soucitu, mateřské lásky. „Bude to holčička“, zašeptala do ticha a slzy, které jí stékaly po tváři nechala volně proudit.
Měla strach. Velký strach. Ze změny. Taky už nebyla nejmladší. Ale najednou cítila naprostou důvěru v život, že přesně takhle to má být.
Ještě chvíli ležela, dýchala a pak pomalu došla ke stolečku, nahmatala solnou lampičku, rozsvítila si ji a zkoušela se rozkoukat. Nejprve se jí točila hlava, po čtyřech pomalu dolezla do předsíňky, obula si boty a vyšla ven.
Venku právě zapadalo slunce, oslňující barvy Magdu na chvíli oslepily. Dlouze se dívala do dálky, zasněně si hladila bříško a cítila příval štěstí. Vrátila se do pokoje, sbalila si svoje věci, snědla ještě trochu jídla, které tu na ni čekalo a pak zapnula telefon. Nevšímala si naskakujících notifikací, vytočila Markétino číslo, poděkovala za všechno a oznámila jí, že už má ve všem jasno a jede domů.
Domů za svými kluky, říct jim, že jich bude o jednoho více.
Toužíte i vy po pobytu ve tmě? Váš příběh bude úplně jiný. Bude váš. Tak si ulovte své místečko v Medové tmě a dejte svému příběhu šanci.
PS – Chcete se jako první dozvědět, až vyjde další povídka? Nechte mi tu svůj e-mail a já vám dám echo, až bude další povídka na blogu.
Jsme Eliška a Kuba, manželé, rodiče, cestovatelé, kutilové, zahrádkáři, včelaři a nadšenci do všeho, co nás v životě posouvá vpřed.
Stvořili jsme pro vás Medovou tmu. Místo pro pobyt ve tmě, kde si odpočinete od všech starostí, technologií, rodiny, hluku, sociálních sítí, povinností i světla a dopřejete si čas jen sami pro sebe.
Tolik času, kolik potřebujete.
Užijete si vydatnou porci spánku, zbystříte své smysly, pochutnáte si na výborném domácím jídle. A přestože neuvidíte nic, můžete vidět mnohé. Třeba svůj život z nadhledu, řešení každodenních starostí, nové životní vize i cestu k naplnění svých snů.