Následující příběh je zcela fiktivní a jakákoliv podobnost s existujícími osobami je čistě náhodná. Prožitek z pobytu ve tmě je věc zcela individuální a tento příběh je jen malou možnou ukázkou.
Zaraženě zavřela dveře ordinace, mechanicky si obula boty a vyšla na ulici. V ruce svírala hned dvě žádanky, v očích se jí hromadily slzy a nemohla popadnout dech.
Karolína tomu nemohla uvěřit. Zvětšená štítná žláza, vysoký tlak, zvláštní nález na EKG… Proboha, je mi 37! Jak můžu být takhle nemocná? Já? Mám tolik pohybu, jsem často venku, stravuju se líp než 95% lidí v Česku. Já mám být vzor zdraví!
Hlavou jí vířily stovky myšlenek, vztekle se je snažila zaplašit, stejně jako slzy, které se jí draly z očí. Byla ráda, že Roman jel na prohlídku taky a pojedou domů spolu. Teď by asi řídit nezvládla.
Rozhlédla se. Kde vlastně Roman je? No on je asi na správném místě, ale Karolína byla o pár ulic vedle. Urychleně se vydala tam, kde ráno zaparkovali a snažila se dát maličko do pořádku.
Stejně to na ní poznal. Z jejího výrazu, zrychleného tepu a koneckonců i z těch dvou žádanek, které svírala v ruce.
Pevně ji objal a cestou domů neříkal nic. Karolínu to ticho strašně dráždilo a tak těsně před domem vybuchla: „Neřekneš mi nic?“
„Co bych ti měl říkat?“
Karolína nasupeně vystoupila a zamířila ke dveřím, nečekala ani až Roman zajede do garáže. Doma se automaticky postavila ke kávovaru, když jí Roman zezadu položil ruku na rameno. „Káva by ti asi nemusela udělat dobře.“
Do prčic, měl pravdu!
„Co ti doktorka vlastně všechno řekla?“
„Nahmatala mi zvětšenou štítnou žlázu, mám jít na ultrazvuk. A pak nelíbilo se jí EKG, mám i zvýšený tlak. Nechápu, já ho mám přece nízký.“
„Kájo…“
„Co?“
„No, myslím, že tvoje tělo ti dává jasně najevo, že už je to prostě moc.“
„Co je moc?“ V Karolíně vířily emoce, potřebovala to ze sebe dostat. A vybít si to všechno na Romanovi sice nebylo fér, ale byl po ruce…
„Nebudeme se hádat. Objednej se prosím na ta vyšetření a nech si to v hlavě uležet.“
Karolína vztekle zabouchla dveře od pracovny a zamkla se tam. Bez té posrané kávy. Sakra!
Pobyt ve tmě jako dárek?
Za dva týdny bylo jasno. Odběry krve také nedopadly nejlépe, EKG vydalo varovné výsledky a Karolínina štítná žláza byl plná jakýchsi uzlů. Nic nebylo smrtelné. Alespoň ne hned. Ale byly to velké vykřičníky.
Věděla to. Věděla, že to jediné, co musí pro sebe udělat, je zpomalit. Ale jak? Má se vzdát něčeho z toho co miluje? Má se vykašlat na podnikání? Teď, když jí fitko začalo tak hezky šlapat? Má přestat sportovat? To snad proboha ne? Má přestat vozit děti do školy a na kroužky? Ale děti za to přeci nemůžou, jak by mohli pykat za její zdravotní stav? Sociální sitě přeci taky nepustí, však tam získává klientelu. Fitness týdny u moře taky nemůže přestat dělat, to je přeci její dovolená a celý rok se na ně těší…
Přišla si v pasti.
Nespala a bylo jí hůř a hůř.
Roman kolem ní starostlivě kroužil až jednoho večera vpadl do koupelny, právě když si napouštěla vanu.
„Jen si zalez do vody, odtamtud mi aspoň neutečeš a poslechneš si mě.“
Dívala se na něj, dokončila svlékání, z čehož byla malinko nesvá, za poslední měsíce přibrala pár kilo, která viděla asi jen ona, stejně se necítila dobře. Rychle zaplula do vany a tázavě se na Romana podívala.
„Měla bys jít do tmy. Tam co jezdím já. Abys ochutnala, co to znamená zpomalit. Fakt ochutnala a zažila. Protože tady doma máš pořád tolik podnětů…“
Karolína na něj zírala. Do tmy? Ona? Vždyť to je nebetyčná nuda!
„No já bych radši na hory…“
„Jo a tam denně uděláš 40 kilometrů a zase si neodpočineš!“
„Ale miluju to!“
„Jenže Kájo, toho co miluješ je prostě moc. Já mám o tebe doprdele fakt strach. Uvědomuješ si, co ti z těch vyšetření vyšlo? Ty prostě musíš něco změnit, jinak se to začne nabalovat a ty tady za pár let nemusíš být!“
Pohádali se. Strašně. Jako ještě nikdy. Nastala tichá domácnost. Den, dva, tři… Na konci třetího dne našla Karolína v pracovně vytištěný e-mail. Potvrzení jejího pobytu v Medové tmě. Za dva týdny. Na šestidenní pobyt.
„Romane, ty ses zbláznil!“
Chtěla mu vynadat, ale nemohla ho najít.
Další dny stále žmoulala ten papír s rezervací. A pak se rozhodla. Dobře, pojede. Ať je doma klid. Pojede, zkusí to a koneckonců může kdykoliv ven. Však může Romanovi říct, že byla šest dní ve tmě a ve skutečnosti si tam chodit na výlety. Nebo běhat. Je to na Vysočině, tam budou příjemné kopečky… A plán byl hotov.
Do tmy. Na skok. Zkusit to...
Karolína ještě rychle odpověděla na dva maily, zkontrolovala faktury a pak už viděla, jak se k autu blíží jakási dlouhovlasá ženština. Uf, tak jo. Schovala mobil a vystoupila.
„Máš strach, že ti něco uteče, zatímco budeš ve tmě?“
Takové divné uvítání Karolína nečekala. „No víš, mám firmu, děti, ještě jsem potřebovala něco dozařídit.“
„Chápu. Ale teď už to prosím vypni.“
Karolína zaraženě a trochu s odporem vypnula mobil.
„A rovnou si můžeš sundat ty hodinky“, usmála se na ni Markéta.
Karolínu sevřela panika. Sundat hodinky, odložit mobil, uf, do čeho jsem se to nechala uvrtat?
Pokojík pro její pobyt ve tmě byl nečekaně útulný, stejně jako se na první pohled divná Markéta projevila jako velmi milá a empatická osoba. Karolína k ní během chvíle pojala důvěru a než si to stihla uvědomit, chrlila na Markétu důvody, proč přijela.
„Jsi opravdu hodně zrychlená, čiší ti to z každé buňky. Věřím, že ti tma udělá moc dobře, i když tomu teď moc nevěříš.“
Karolína si ještě vyslechla praktické informace k pobytu, jako kde najde každý den jídlo, co dělat v případě nouze, kdyby potřebovala okamžitě ven a jak bude probíhat opuštění tmy. Překvapilo ji, že nemusí mobil odevzdat ani nebude zamčená. Tedy bude, ale zamkne se sama a může kdykoliv ven, když bude chtít. Ta dobrovolnost byla možná děsivější, než kdyby ji tu Markéta zkrátka násilím zavřela.
Spala. Už druhý den spala. Nejprve trhaně, divoce, pak hluboce, pak mělce s přestávkami na toaletu a pití, pak zase hluboce. Už dvakrát tu byla Markéta s jídlem a dotazem, jestli je v pořádku a Karolína by pořád jen spala. To nečekala. Vždyť doma si zakládala na vzorném spánkovém režimu, neměla by být nedospalá.
„No jo, jenže bych neměla být ani nemocná, když jsem takový vzorňas ve všem. A jsem.“
V krátkých pauzách se Karolína budila rozlámaná, zmatená, žíznivá a vysílená divokými sny. A pak najednou procitla jinak. Jakoby se probudila nějak doopravdy. Ležela na futonu, zírala do tmy a překvapeně vnímala své tělo. Bylo vláčné. Odpočaté. Její dech byl pomalý. I srdce jí tlouklo pomaleji. Kdyby měla své superchytré hodinky na ruce, všechno by to měla zaznamenané. Takhle měla jen své subjektivní pozorování.
Natáhla ruce nad hlavu, aby se protáhla a ke svému zděšení zjistila, že smrdí. Byla zpocená a podpaží jí bylo cítit jako po maratonu. A věděla, že je to pravda, maraton běžela už třikrát…
Sprcha byla moc příjemná, jídlo po sprše báječné a nesmírně chutné, ač Karolína nedokázala poznat, co to vlastně jí. To je fuk, je to lahoda.
Po jídle se natáhla zpátky na futon a náhle ji ovládla panika. Je odpočatá a co sakra bude teď? Rychle vyskočila a vydala se ke dveřím. Vyjde ven, to je jasné. Vyspala se a teď už může ven a pak se uvidí. Jenže rychlé vyskočení a tma ji lehce vykolejily, Karolína se vydala špatným směrem a pekelně si nakopla palec o stoleček s jídlem. Zaúpěla bolestí a znovu si lehla.
„No tak dobrá vesmíre, já to chápu. Mám tady ještě zůstat, ještě není hotovo.“
Myšlenky jí znovu vířily hlavou. Nejprve jich bylo hodně, pak méně, pak začala některé pozorovat, některé nechala odejít.
Jak se to mohlo stát, že je tady ve tmě, úplně rozložená?
Tma a ticho ji dráždily, potřebovala něco dělat. A tak si z tašky vytáhla zápisník a začala psát. Myšlenky, nápady. Netušila, jestli to bude k přečtení, ale psaní jí přinášelo úlevu, zaměstnání i možnost všechny ty vířící myšlenky utřídit.
Jak se to stalo, že ona, vzor zdravého životního stylu je takhle v pytli?
Na Karolínu šla znovu panika. Odpověď byla na dosah, ale ještě na ni nebyla připravená. Tep jí vyskočil, srdce jí bušilo až v krku. Rozplakala se. Zoufale, ublíženě, ukřivděně.
Plakala dlouho. Do vysílení. Schoulená do klubíčka, pažemi si objímala kolena a plakala.
Dva dny. Celé dva dny si vydržela se svými myšlenkami hrát na kočku s myší. Schovávala se před tím, co nechtěla slyšet a vidět. Ale taky vnímala, že se opravdu zpomaluje. Jedla pomalu, sprchovala se pomalu, protahování na podložce prováděla jemnými táhlými pohyby.
A do její duše se začal pomalu vkrádat mír.
Milovala všechno, co v životě měla. Svého muže, své tři syny, svoje fitko, celé svoje podnikání. Milovala život. A dalo jí tolik práce na to přijít!
A když našla samu sebe, našla co ji baví, co ji naplňuje a taky jak se tím může živit, všechno vybudovala, tak by s tím měla seknout?
A už zase byla zrychlená. Vzteklá. Chodila ode zdi ke zdi, zatínala ruce v pěst, zuby jí skřípaly. Jakoby se v ní probudilo zvíře. Dravá šelma, která chytila svou kořist, hoduje na ní a nehodlá se s nikým dělit.
Karolína sebou škubla. Dělit se. Možná by se měla rozdělit. O svoje povinnosti. Představila si to hned prakticky. Jistě. Děti nemusí mít tolik kroužků. Na některé můžou chodit samostatně nebo spolu, vždyť třeba na fotbal chodí všichni tři. Mohla by si do fitka najít ještě jednu recepční, která vykryje dovolené a nemoci. Může pustit některé lekce. Ale co potom?
Strach. Měla prostý obyčejný strach. Když cokoliv pustí, přestane dělat, nechá to být, co potom bude? Nerozplizne se zase u telky? Život naplněný povinnostmi jí dával jistotu, že nespadne zpátky do bezcílného nicnedělání. A z toho měla velký strach.
Prudce vydechla. To byla moc silná myšlenka a Karolína ji potřebovala zaplašit.
Vchodové dveře vrzly jako na zavolanou. Markéta dorazila s jídlem i horkým čajem.
Krátce se pozdravily, Karolína si hned došla do předsíňky pro košík dobrot a pustila se do jídla.
S plným břichem se jí lépe přemýšlelo. Strach z nicoty, z prázdnoty, to bylo to ono. Ale tady taky nic nedělám, pomyslela si. Vyspala jsem se a mám čas si porovnat myšlenky.
A zase uplynul den. Čas se začínal rozplývat, Karolína už neměla představu, zda je noc nebo den, Markéty se neptala na časy, kdy chodí.
Vztek a frustrace se jako na běžícím pásu střídaly s klidem a zpomalením.
Už chápala, proč ji sem Roman poslal. Jindy a jinde by takhle zpomalit a zastavit se nedokázala. I když to bylo nepříjemné. Potřebovala to.
Znovu a znovu si přehrávala svůj život dokolečka.
A musela si začít připouštět, že to všechno není tak skvělý, jak si sama sobě i svému okolí prezentuje. Byla vyšťavená. Občas dost podrážděná. Občas měla ráno pocit, že nevstane. Neřekla by to nikomu ani za nic. Ale bylo to tak.
S každým dalším dnem ve tmě se cítila čím dál více odpočatá. Nic neviděla, ale stejně měla pocit, jako by si protřela oči. Začínala se na sebe i na všechno, co dělá, dívat s odstupem. A s úžasem zjistila, že se v tom všem, co milovala, nějak ztratila.
Nezačala přeci podnikat proto, aby ji práce zničila. Ale proto, aby měla čas na děti. Na Romana. Aby mohli být spolu. A to se někam vytratilo.
Sportovala a dbala na dobré jídlo pro celou rodinu, aby byli zdraví a fit. A to se celé nějak zvrtlo. Její tělo bylo unavenější a unavenější. Když před půl rokem začala nabírat na váze, přidala si týdně jeden dlouhý běh navíc. Ale stejně přibrala dalších 6 kilo. Ona. Majitelka fitka!
Teď si ta kila dala dohromady se zprávou od lékařky. Jistě, to ta štítná žláza. A co ten vysoký tlak? Ze stresu?
Karolína se kroutila jako žížala. Prostě si musela natvrdo přiznat, že to takhle dál nejde a změny musí přijít.
A jestli něco změnit, tak teď. Teď, tady, když celý svůj život vidí s odstupem.
Začala si psát nápady. Drobné kroky. Co nemusí dělat. Co naopak potřebuje.
Když jí Markéta donesla naposledy jídlo a jemně jí upozornila, že ji zítra ráno přijde ze tmy vyvést, Karolínu to vlastně překvapilo.
Vážně tu vydržela celých šest dní?
Těšila se. Na Romana. Až mu poděkuje, že ji donutil sem jet. Na děti. Na ty svoje kluky. Až si spolu udělají v sobotu palačinky s tvarohem. A začínala se těšit na všechny ty novinky, které si tady promyslela.
Ještě jedna slečna na recepci byla jasná věc, hned v pondělí si vyvěsí inzerát. Kluci se naučí na fotbal jezdit sami a ona pustí lekce aerobiku. Tím jí vznikne volný čtvrtek. A ten bude jen pro ni. Karolíně to přišlo odvážné, ale racionálně věděla, že si to v pohodě může dovolit.
Musí si to dovolit. Pro sebe. Pro Romana. Pro kluky.
Východ slunce byl neskutečný. Dívat se na rozkvetlé stromy v ranním šeru přišlo Karolíně jako zázrak. Zázrak života. A najednou do toho života měla obrovskou chuť. Nechtěla se zničit. Chtěla tady být setsakramentsky dlouho.
S Markétou, která jí na začátku přišla spíš podezřelá než sympatická, se rozloučila dlouhým a vřelým objetím. Telefon neměla ani chuť zapnout. I hodinky nechala ležet v tašce. Sbalila si to málo, co s sebou měla, nastoupila do auta a vyrazila domů…..
Toužíte i vy po pobytu ve tmě? Váš příběh bude úplně jiný. Bude váš. Tak si ulovte své místečko v Medové tmě a dejte svému příběhu šanci.
PS – Chcete se jako první dozvědět, až vyjde další povídka? Nechte mi tu svůj e-mail a já vám dám echo, až bude další povídka na blogu.
Jsme Eliška a Kuba, manželé, rodiče, cestovatelé, kutilové, zahrádkáři, včelaři a nadšenci do všeho, co nás v životě posouvá vpřed.
Stvořili jsme pro vás Medovou tmu. Místo pro pobyt ve tmě, kde si odpočinete od všech starostí, technologií, rodiny, hluku, sociálních sítí, povinností i světla a dopřejete si čas jen sami pro sebe.
Tolik času, kolik potřebujete.
Užijete si vydatnou porci spánku, zbystříte své smysly, pochutnáte si na výborném domácím jídle. A přestože neuvidíte nic, můžete vidět mnohé. Třeba svůj život z nadhledu, řešení každodenních starostí, nové životní vize i cestu k naplnění svých snů.