Následující příběh je zcela fiktivní a jakákoliv podobnost s existujícími osobami je čistě náhodná. Prožitek z pobytu ve tmě je věc zcela individuální a tento příběh je jen malou možnou ukázkou.
Agnieszka bolestivě zaúpěla. Už zase. Už zase se bolestivě uhodila o umyvadlo, když vylézala ze sprchového koutu. Koupelna nebyla úplně stísněná, alespoň pro obyčejného člověka ne. Ale ten, kdo ji stavěl, nepočítal se stopadesátikilovou holkou. Nemotorně se utřela do osušky, pověsila ji na sprchový kout, ale pohyby volila raději opatrné a pomalé.
Obléknout se musela až v pokoji, na to v koupelně prostor prostě neměla. S funěním se nasoukala do ponožek a kalhotek, pak už si jen natáhla obrovské tričko. Však je tu sama. To bylo velmi úlevné. Nemuset každé ráno řešit, co si obléknout, aby nebyla vidět její nadváha.
Agnieszka se sama pro sebe zasmála. Jak by její nadváha mohla zůstat bez povšimnutí? Ty tam byly doby, kdy měla jen trochu větší bříško. Za poslední dva roky se rozrostla do obřích rozměrů.
Natáhla se na pohodlný futon, zírala do tmy a hodlala tak zůstat co nejdéle, aby zase někam nenarazila.
Povzdechla si. Jak je možné, že si toho nejdřív nevšimla? Že tak roste? U kohokoliv jiného by jí to přišlo jako totální nesmysl, ale jí se to opravdu stalo. Projedla se k morbidní obezitě a dlouho to neviděla.
Tmu rozčísl ošklivý kvílivý zvuk. Jistě, kručelo jí v žaludku. Jídlo tady měli výborné, ale porce na ni byly malé. Rozežrala se. Tolik se rozežrala. A Leszek? Nebyl na tom o moc lépe, však jedli spolu. Dopřávali si. Opulentní hody měli doma skoro každý večer. Jejich kuchyně byla jejich bezpečným prostorem.
Svou váhu vzájemně nekomentovali, brali své přibírání v klidu, bez povšimnutí. První náznak, že něco není v pořádku, nastal loni na jaře, kdy si nechali zrekonstruovat koupelnu. A při výběru nové toalety i vany se jim dostalo jasného upozornění, že musí zohlednit i svou váhu. Závěsná toaleta unese pouze 120 kg, vybraná vana na nožičkách nebyla omezená hmotností, ale Leszek se do ní prostě nevešel. Křečovitě se tomu zasmáli, vybrali si jiné zařízení a víc o tom nemluvili.
Jenže pak Agnieszka na teambuildingu rozsedla lavičku. Normálně pod ní praskla. Dřevěná lavička. Smích kolem ní nebral konce, kolegové měli upito a nebrali si servítky. Agnieszka odjela ještě ten večer a začala si brát čím dál častěji home office. Koneckonců doma se u počítače mohla pořádně najíst a nikdo ji u toho neviděl. A tak nabrala za pár měsíců ještě dalších 20 kilo.
Pobyt ve tmě jako dárek od kolegů
„Kurwa!“ Agnieszka zaklela, přetočila se na matraci a neohrabaně se zvedla. Ten futon na nízkém roštu téměř na zemi jí dával zabrat. Zvedat se z podlahy…. Byla plná vzteku. Hladová, naštvaná, zmučená.
Pobyt ve tmě jí přišel jako slušná ujeťárna. Patřilo to tady sestře její kolegyně. Klárka v práci o pobytech ve tmě často mluvila, Agnieszka to však moc neposlouchala. A ke svému velkému překvapení dostala poukaz na týdenní pobyt právě ve tmě od kolegů ke třicátinám. „Když jsi pořád ve stresu, tak ať si trochu odfrkneš“, předala jí Klárka poukaz a kolegové připojili květinu a mlaskavé polibky. Kupodivu nedali Agnieszce jedinou bonboniéru. Ještě loni se jí sešly tři. Věděli to. Viděli to. Že se z ní stává velryba.
Agnieszku tma moc nelákala, ale racionálně věděla, že by to opravdu nemuselo být špatné. Věděla, že kolegové mají pravdu. Opravdu byla hodně ve stresu. Na každý pracovní úkol reagovala úzkostlivě, jakákoliv komplikace ji naprosto vykolejila. Všechny pracovní stresy si pak odnesla domů a tam je poctivě zajedla. Leszek na tom byl podobně, ale on byl na své pozici sám, takže si toho nikdo moc nevšiml.
A tak tady byla, třetí den zírala do tmy a zatím neměla pocit, že by se tu jakkoli zrelaxovala. Ale jednu věc už si v sobě ujasnila. Už nemůže své myšlenky a pocity zajídat. Už ne.
A v tu chvíli uslyšela vrznout domovní dveře. Markéta jí nese jídlo. Jak komické, že? No ale jíst něco musí, to je jasné. Za minutku už stála Markéta v předsíňce jejího pokoje, ťukala na ni a hlásila, že nese jídlo. Agnieszce moc vyhovovalo, že se nemusí setkávat přímo, ale že jí Markéta nechává jídlo v předsíňce pokoje a mluví spolu jen přes dveře. Bližší kontakt by nesnesla.
Poděkovala, počkala, až se Markétiny kroky vzdálí a pustila se nadšeně do jídla. Snědla ho zoufale brzy, všechno, do posledního drobku, ač v tašce kromě oběda byla i večeře a snídaně na další den.
Seděla na zemi, protože malý polštářek a stoleček, které tu byly ke stolování připraveny, na ní byly opravdu malé. A přitom takový krásný meditační polštářek taky mívala. Ještě doma, ve Wroclavi. Ve svém studentském bytě. Vlastně celý tenhle pokojík jí svou jednoduchostí její wroclavské bydlení připomínal.
Agnieszce při té vzpomínce vyhrkly slzy. Stýskalo se jí. Strašně moc. V Čechách žila už čtvrtým rokem. Ze začátku jezdila za rodinou a přáteli často, ale poslední dva roky už moc ne.
Hledání malých škodíků
Agnieszka se natáhla na matraci i s tím vědomím, že zvedat se bude fuška, zírala do tmy a nechala svou myslí proplouvat různé obrazy.
Viděla samu sebe jak přebírá inženýrský diplom. Jak skáče radostí, když jí česká pobočka jejich firmy nabídla to fantastické místo. A opravdu tehdy skákala. Měla tehdy o 90 kilo méně než teď a skákání pro ni bylo úplně v pohodě. Teď by proskočila podlahou a odrovnala si kolena.
A zase se viděla. Jak první dny a týdny nadšeně chodí do nové práce, objevuje nový svět, šlape po Jizerských horách. Ale pak se viděla v restauraci, kde se snažila doptat, zda je v jídle lepek. Neurvalý číšník jí odmítal rozumět a moc dobře slyšela, jak ke svému kolegovi prohodil „kráva jedna polská, co sem leze, když neumí mluvit“. Rozuměla bohužel všemu.
A pak první firemní teambuilding. Dokud jezdili přes den na kole, bylo všechno fajn. Ale večer zkazila svým kolegům kvíz. Prostě si musela všechno pomalu překládat no… Nikdo jí nic nevyčetl, naopak Klárka se jí tehdy zastala, že kvíz měl být v angličtině, když tak beztak ve firmě mluví běžně.
A pak její románek s Tomášem. Bylo to krátké, intenzivní a Agnieszka měla na chvíli pocit, že by tu mohla být doma. Rozchod ji hodně bolel, hodně.
Zavrtěla se na posteli. Tam někde byly kořeny všeho. Ty drobné narážky, náznaky, smutek z rozchodu, stesk po domově. Nechtěla svou českou misi vzdát. Bylo to vysněné místo, rodina na ní byla pyšná. Když přijela domů na první Vánoce, nahrnula se k nim domů půlka vesnice. Všichni byli zvědaví, jak se jí daří. Za rok všichni konstatovali, že se z ní dělá „dobra dziewczyna“, čímž nadšeně komentovali, že tak trochu přetéká z šatů. Ale chválili ji, byl to pro ně znak blahobytu, který ve své nové práci má.
Velká versus malá rozhodnutí
Další rok už domů nejela. Vánoce trávila už s Leszkem, který k nim do firmy nastoupil v září a během chvíle se dali dohromady. Nebyla to vášnivá láska, ale jakási spřízněnost v té hluboké opuštěnosti. Vařili si spolu polská jídla, trávili hodně času doma a bylo jim tak hezky, klidně. Vyrovnávali tím tlak a stres z práce. Ano, ve firmě se hojně používala angličtina, ale jen v kanceláři. Jak potřebovali zajít do výroby, museli česky. A jejich podřízení nebyli vždycky ochotní porozumět.
Stres narůstal a spolu s ním rostly i porce, které s Leszkem doma spořádali.
Agnieszka se hekáním a nadáváním zvedla z futonu. Opatrně se sunula do koupelny, protáhla se kolem sprchového koutu a nahmatala toaletu. Aspoň, že tu nemají tu závěsnou, musela by vykonávat potřebu asi ve stoje…
Povzdechla si. Je čas něco dělat. Cokoliv. Byla sama ze sebe překvapená, že ji to dosud nenapadlo. Že takhle žít nemůže napořád.
Vrátila se do pokoje a začala spřádat plány a dělat rozhodnutí. Možná by se měla vrátit domů. Jenže tam by byli v šoku, jak vypadá. Tak se rozejít s Leszkem? Třeba by pak méně jedla. Dát výpověď? Aby ji práce nestresovala? Všechno to byly velké kroky, ale Agnieszka by byla ochotná udělat cokoliv z toho.
Jenže opravdu to pomůže?
Usnula. Zdál se jí krásný sen. Vdávala se. Vypadala jako luční víla, všude běhala spousta dětí, všude byly bílé květiny. Měla je ve vlasech, na šatech, kvetly všude na louce. Nedočkavě kráčela k oltáři. Očima pořád hledala Leszka, ale nikde nebyl. Pohlédla k oltáři, kde čekal sympatický farář v bělostném rouchu. S úsměvem jí kynul a ukazoval kamsi vedle sebe. Agnieszka tam nedočkavě pohlédla, ale místo ženicha tam spatřila velkou černou rakev.
Agnieszka sebou trhla. Byla zpocená, nemohla dýchat. Třásla se po celém těle a začala kolem sebe tápat rukama. Proboha, Leszek! Opustila ho a on umřel! Rozplakala se, byla zmatená, hledala jakýkoliv pevný bod kolem sebe. Dotkla se dřevěného obložení na zdi a tu si vzpomněla. Je ve tmě. V té bláznivé tmě, kde se jí teď zdála noční můra.
Odkulila se k malému stolečku, nahmatala termosku s čajem a nalila si opatrně do hrnečku. Zatímco pomalu upíjela, začala se uklidňovat. Vzpomněla si, že než usnula, byla odhodlaná dělat velké kroky. Ale Leszkova smrt tedy tím velkým krokem fakt být neměla.
Z hrdla se jí vydral mocný vzlyk. Nezvykle hbitě sáhla po polštáři a v poslední chvíli do něj ukryla svůj zoufalý křik. A najednou jí bylo všechno líto. Že vysněná práce není už tak vysněná, že si nezvykla na novou zemi, že žije s chlapcem nejspíš ze soucitu, že vůbec neví, jak dál. Netušila, jak dlouho plakala, ale cítila úlevu.
Došla si s největší opatrností do koupelny umýt obličej studenou vodou a rozhodla se ze svých myšlenek vypsat. Po hmatu našla na stolku sešit a obyčejnou tužku. Automaticky začala psát anglicky, ale po druhé větě se zarazila. Vytrhla stránku a začala psát znovu. Polsky. Napsala si všechno, co ji štve. Toho bylo několik stran. Pak to, co ji těší. Tam napsala jedinou věc a tou byla její královská výplata.
Ač své poznámky neviděla, tušila, že je to smutná bilance. A znovu se vrátila k radikálním řešením. Jenže jí nevyhovovalo ani jedno. Do Polska se vracet nechtěla. Důvodů bylo hodně, ale život v Česku byl v mnoha ohledech fajn. I život s Leszkem. Byli spíš kamarádi, ale co? To není málo.
Agnieszka psala a psala.
Markéta jí znovu přinesla jídlo, muselo uplynout už hodně času. Ale psaní stále nebyl konec. Poprosila pro jistotu o další sešit a zase psala. A ať se na svůj život dívala z jakékoliv perspektivy, vycházela jí jediná věc. Musí začít u sebe. Byla to tak nepříjemná myšlenka, že by ji Agnieszka potřebovala zajíst pořádným tučným kouskem vepřového. Nebo aspoň kebabem. Nebo… Nebo ničím. Protože to je to, co musí přestat.
Na dveře se ozvalo jemné zaťukání. „Ahoj, tak je to tady. Nastal tvůj čas se se tmou rozloučit.“ Byla to Markéta a přišla si pro ni. Agnieszka zavolala, že za chvilku vyjde. Ztěžka si povzdechla. Vzala ze stolečku dva popsané sešity a začala ty poznámky trhat na kousky. Nechala si jen desky sešitu a tam si tužkou napsala: Promluvit si s Leszkem, zavolat mámě, jít se projít.
Za šest dní ve tmě neučinila žádné převratné rozhodnutí. Nebo ano? Věděla, že musí změnit svůj přístup, ke všemu. A v první řadě sama k sobě. A pak budou její zítřky možná o něco světlejší.
A aby to zjistila, slíbila si, že se sem do tmy za rok vrátí, zrevidovat, co se všechno změnilo.
Rozechvěle otevřela dveře, pak druhé a pak ty třetí až ven. Rozhlížela se kolem sebe, ranní šero bylo nádherné. Agnieszka se z plných plic nadechla a najednou cítila v hrudi takové příjemné teplo. A byla si jistá, že to dokáže. Dokáže najít to, co jí bude dělat radost. S Leszkem nebo bez něj, v Česku nebo v Polsku, kdekoliv. Najde to, určitě. A pak už nebude muset nic zajídat.
Toužíte i vy po pobytu ve tmě? Váš příběh bude úplně jiný. Bude váš. Tak si ulovte své místečko v Medové tmě a dejte svému příběhu šanci.
PS – Chcete se jako první dozvědět, až vyjde další povídka? Nechte mi tu svůj e-mail a já vám dám echo, až bude další povídka na blogu.
Jsme Eliška a Kuba, manželé, rodiče, cestovatelé, kutilové, zahrádkáři, včelaři a nadšenci do všeho, co nás v životě posouvá vpřed.
Stvořili jsme pro vás Medovou tmu. Místo pro pobyt ve tmě, kde si odpočinete od všech starostí, technologií, rodiny, hluku, sociálních sítí, povinností i světla a dopřejete si čas jen sami pro sebe.
Tolik času, kolik potřebujete.
Užijete si vydatnou porci spánku, zbystříte své smysly, pochutnáte si na výborném domácím jídle. A přestože neuvidíte nic, můžete vidět mnohé. Třeba svůj život z nadhledu, řešení každodenních starostí, nové životní vize i cestu k naplnění svých snů.