O tom, že se dá strávit nějaký čas v naprosté tmě jsem poprvé slyšel od Jaroslava Duška v nějakém jeho povídání na Youtube. Psal se podzim 2020 a já v tom viděl možnost, jak si konečně pořádně odpočinout. Cítil jsem hluboce uloženou únavu. Jen co jsme dostavěli dům, narodila se nám starší dcerka Baruška a jen co jsme se sžili s miminkem, bylo na cestě druhé. Bylo toho moc a já jsem nutně potřeboval vypnout.
Ale nechat doma těhotnou manželku, které je zle, s batoletem, to jsem nemohl. Ale byla to právě moje žena Eliška, kdo mě pošťouchl, ať do tmy jdu, dřív než se druhé miminko narodí. Rozhodnutí pak padlo ze dne na den, místo pro pobyt ve tmě jsem sháněl na rychlo, ale našlo se.
Ze tmy jsem vůbec strach neměl, nesmírně jsem se těšil na to absolutní vypnutí a hlavně nerušený spánek. Profesí jsem řidič záchranné služby, což znamená noční směny a když se zadaří, tak vzbuzení a vstávání i osmkrát za noc. Doma zase bylo malé v noci se budící dítko. Prostě prostor pro odpočinek mi chyběl.
O tmě jsem si naposlouchal, co se dalo. Moc toho nebylo (v češtině), ale pár zkušeností ano. Bohužel až později mi došlo, že všechno to vyprávění na youtube a spotify je od řekněme duchovně zkušených lidí, kteří ve tmě zažívají opravdu převratné věci, vidí světlo, jednorožce, spojí se svými předky, zkrátka ve tmě prožijí prohloubení své duchovní praxe. Ale já šel do tmy jako obyčejný chlap, unavený táta. A tahle moje očekávání, že prožiju také něco takového byla naprosto nereálná.
I proto dnes Medovou tmu koncipujeme pro úplně obyčejné lidi. Aby pro ně pobyt ve tmě byl hlubokým spočinutím, relaxem a třeba způsobem, jak se na svůj život podívat s odstupem, z nadhledu. A jestli ten člověk prožije něco dalšího, nějaká vidění apod, to už je na každém a jeho vnímání, citlivosti atd. Ale chceme tmu nabídnout a zpřístupnit co nejširšímu spektru běžných lidí, kteří na chvilku potřebují vyskočit z toho každodenního kolečka.
Do tmy jsem šel nakonec v květnu 2021. Eliška už se hodně zakulatila, pozvala si ale k sobě na tu dobu co jsem měl být pryč sestru a pak kamarádku, takže jsem věděl, že nebude sama. A měla ode mě číslo na Vláďu, u kterého jsem pobyt ve tmě absolvoval, s tím, že kdyby už se náhodou rozjel porod nebo se cokoliv dělo, spojí se s ním a já ze tmy vyjdu dřív.
Chatku, ve které jsem měl strávit týden zcela ve tmě, jsem si důkladně prozkoumal, kde co je, kam si ukládám kterou věc a pak konečně nastala ta vytoužená chvíle a já jsem zhasnul. Opravdu jsem se na to nesmírně těšil.
První co mě překvapilo, byla tma. Může to znít směšně, ale kdy jste se naposledy ocitli v naprosté tmě, kde se nemáte šanci rozkoukat? Někde při návštěvě jeskyní, kdy průvodce na okamžik zhasne? I doma v noci je spousta světla zvenku, i v noci v lese se rozkoukáte. Ale tady ne. Tma, jen tma a zase tma.
První tři dny jsem prospal. Budil jsem se na jídlo a na WC, jinak jsem fakt pořád spal. Po třech dnech jsem konečně cítil, že jsem dospaný dostatečně. Ta spánková deprivace musela být opravdu značná, když jsem na to potřeboval tři dny.
Pak jsem zkoušel, už plný energie, meditovat. To mi vůbec nešlo, tady se mi do myšlenek hodně pletly ty naposlouchané zkušenosti jiných lidí ze tmy, ale já zkrátka takovou duchovní praxi neměl, abych dosáhl nějakého osvícení.
Ale hodně jsem přemýšlel. O svém, o našem životě. Hodně jsem vnímal zvuky, chutě, vůně. Když mi Vláďa donesl jednou denně jídlo na celý den, sedl jsem s k tomu a neskutečně jsem si ty chutě užíval. Jak mě nic nerozptylovalo a soustředil jsem se čistě na jídlo, byl to neskutečný zážitek. Ten si mimochodem čas od času dopřeju zařazením půstu. I po něm jsou ty nejobyčejnější chutě jako božská mana.
A jestli jsem si ve tmě něco plně uvědomoval, tak jak málo člověk vlastně potřebuje. Jak se tmou najednou mizí různá vizuální lákadla a rozptylovače pozornosti. Jedno lahodné jídlo denně a jinak vlastně žádné vjemy. Bylo to fascinující.
Taky jsem rychle pochopil, jak moc je důležité si všechny věci dávat na jedno místo, abych nehledal, netápal, nezakopl o ně. (Poznámka Elišky – tenhle návyk si Kuba ale bohužel domů nepřenesl 😊 )
A z takových praktických věcí bych ještě zmínil, že hygiena po toaletě je ideální ve sprše, protože na ten toaleťák zkrátka nevidíte a nevíte jak na tom jste 😊
Pátý den pobytu jsem cítil, že už je toho na mě moc. Jak jsem první tři dny jen spal, tak teď už jsem naopak nespal, stýskalo se mi po ženě a dceři a přemítal jsem, jak se mají. Měl jsem pocit, že už jsem si popřemýšlel o všem, co jsem potřeboval a rozhodl jsem se pobyt ukončit. Pobýval jsem v chatce, do které pronikaly zvuky zvenčí, bylo slyšet ptáky, hmyz atd, takže jsem počkal, až venku všechno ztichne a pak jsem vylezl ven. Byla hluboká noc, 3 ráno, jak jsem později zjistil. Na obloze zářil měsíc a hvězdy a mně to málem vypálilo oči. Tak silné to světlo v tu chvíli bylo. Fascinovaně jsem se procházel venku a zíral na to, jaká je noc barevná. A ten východ slunce po tom? Ty barvy? Neskutečně euforický zážitek, který se nedá vůbec s ničím srovnat. Je to tím, že se ve tmě tvoří melatonin, který se pak působením světla mění na serotonin, hormon štěstí. A jak je za ty dny ve tmě hodně melatoninu, je to pak opravdu hotový výbuch šťastných pocitů. Tenhle pocit mi vydržel ještě dobré dva dny, zvýšené vnímání barev jsem pak měl ještě dalších několik dní.
Zpětně pobyt ve tmě hodnotím jako skvělou zkušenost, báječný zážitek, naprostý relax i určitý restart. Přál bych takové prožitky každému a i to je důvod, proč jsme se pustily do budování Medové tmy.
A já se nesmírně těším, až si sám zalezu do své vlastní tmy a užiju si ji.
