Byla to jedna z těch věcí, které ke mně přišly nevím jak, ale ta jistota, že to takhle bude, ta byla naprosto neotřesitelná.
O čem mluvím?
O tom, kterak si mě našel nápad se tmou.
Co budu dělat po mateřské, o tom jsem dumala už v době, kdy jsem na ni ani nenastoupila. Jedno bylo jisté. Na místo mistrové v potravinářské výrobě se vrátit nechci ani nemůžu. Směny od pěti od rána nebo naopak do jedenácti do večera bylo složitě slučitelné s pohodovým rodinným životem, a kromě toho to určitě nebyla práce, kterou bych chtěla dělat další roky. Zajímavá životní zkušenost, ale stačilo děkuji.
Ostatně to se dá říct o všech mých pracovních pozicích, které jsem vystřídala. Byla to zajímavá životní zkušenost, ale děkuji, stačilo. Od maturity jsem při škole stihla vystřídat místo servírky, přepážkové pracovnice na poště, asistentky v PR agentuře, až jsem zakotvila právě v potravinářství. A u toho jsem jen tak vedle vystudovala pedagogickou fakultu. Že je to divný mišmaš? Rozhodně je. A vypovídá o jediném. Hledala jsem se.
Neměla jsem tušení kdo jsem, co bych vlastně chtěla. Co umím, v čem jsem dobrá? Neměla jsem odpověď na žádnou z těchto otázek. Uvažovala jsem, že bych po mateřské šla přeci jen učit, koneckonců s takovou myšlenkou jsem na peďák šla, že je to výborně skloubitelné s rodinou a navíc ty dlouhé prázdniny že. Ale to je dost málo pro tak zodpovědné povolání.
A tak jsem hupsla do světa mateřského s tím, že vlastně vůbec nevím, kdo jsem a jaké je moje místo na Zemi. A souběžně se seznamováním se s rolí mámy, započalo moje hledání sama sebe. Bylo to leckdy dost trnité, občas nějaká ta oklika, ale pomalu jsem odlupovala ty slupky cibule, za roky nasbírané a pomalu jsem sbírala povědomí o tom, co mě skutečně baví a nebaví, co mám ráda a co nemám ráda, ale opravdu já, ne proto, že mi to někdo řekl.
Nápad se tmou se pak pospojoval z mnoha různých střípků života mého i Kubova. Koneckonců to on ve tmě byl a přinesl k nám domů tuhle zkušenost. A jednoho lednového rána roku 2022 mě to najednou trklo. Jako blesk z čistého nebe.
Koupíme od Kubova nevlastního táty les, který nedávno zdědil a moc o něj nestojí, vybudujeme tam chatky pro pobyty ve tmě. Kuba to postaví, já budu o hosty pečovat. A spojíme to nějak s apiterapií, když Kuba začal včelařit. Oba budeme dělat to, co máme rádi a bude nás to živit.
Bylo to tak jasné, tak jednoduché a já se nemohla dočkat až se Kuba vzbudí a já mu to povím.
K mé velké radosti nesmetl tenhle nápad ze stolu, ale začal ho pěkně usazovat do reality. V tom je naše kouzlo, téhle naší spolupráce. Já přijdu s velkolepým nápadem a Kuba ho stáhne na zem a začne tomu dávat konkrétní obrysy ve hmotě.
A celý ten můj nápad se začal tvarovat a formovat. Kupovat ten zmíněný les, je blbost. Je to od nás moc daleko na denní dojíždění. A vůbec, nejde jen tak si něco postavit v lese. Dobře tudy ne. Koupíme tedy nějaký sad, louku, zahradu a vybudujeme to tam. No to taky není jen tak jednoduché. A navíc moje myšlenka udělat chatky pro pobyty ve tmě ve formě apidomků, to mi taky Kuba smetl ze stolu, týden nemůže nikdo na včelách pobývat, to nedá energeticky a hlavně to nedají ty včely. Apidomek jako doplňková terapie ano, ale na celý týden ne.
Ale i tak jsme se nápadu o Medové tmě (název byl jasný od první vteřiny) drželi a přemílali kde a jak to celé vybudovat. Až na podzim 2023, kdy jsme s naším Busíkem brázdili Bosnu (o tom si můžete počíst TADY), přišla moje velká osobní krize. „Tak sakra co tedy se mnou bude dál?“ Takhle by se to dalo shrnout, ale byla jsem protivná, naštvaná, rozervaná a nejistá. S tou tmou se to zatím vůbec nijak nerýsovalo. A tak jsem v jakési zoufalosti na chorvatské pláži, když děti úplnou náhodou obě usnuly a my je mohly odložit do stínu, prohlásila, že koupíme ve Španělsku pozemek a vybudujeme tam kemp pro obytňáky. Pohoda ne, naučíme se španělsky, děti půjdou do španělské školy a je to. Brnkačka. Kuba se odvážil lehce namítnout, že přeci chceme dělat ty pobyty ve tmě. Nakrknutě jsem odvětila, že to je ale HROZNĚ těžký, nemáme místo, nemáme nic. Přesunout svůj život do cizí země mi v tu chvíli přišlo mnohem jednodušší.
A pak když jsme absolvovali večerní přejezd, Kuba se ujmul volantu a já vzala do ruky telefon a jala se teda milostivě podívat po nějakém tom pozemku. A tam jsem ho uviděla. Náš dům. A tu zahradu! Tohle koupíme a tady vybudujeme naši Medovou tmu!
Po návratu jsem ihned kontaktovala realitního makléře a přes různé peripetie a dotazování na CHKO a územním plánování, jsme se rozhodli dům opravdu koupit a celou Medovou tmu umístit dovnitř, do prostor starého mlýna.
Trvalo to téměř tři roky, než jsme fyzicky začali Medovou tmu budovat. Ale ten velký nápad zkrátka neumřel a když jsem to já chtěla odpískat, byl tady Kuba, který tenhle nápad podržel v našem poli.
pohodové bytí ve tmě. S Kubou už jsme měli s takovou stavbou bohaté zkušenosti. Rekonstruovali jsme jeho byt, stavěli svépomocí náš dům, takže nějaká rekonstrukce už si na nás nemohla přijít.
Medová tma bude hotová na jaře 2025. A skutečně v ní skloubíme to, co máme rádi, co umíme a čím chceme plnit své dny.
Uplatníme Kubovu zručnost a nadání snad pro všechna řemesla i jeho nový koníček, včelaření. Já budu opečovávat hned dvě zahrady, každou jinou a každou bohatou a krásnou.
Budu mít prostor vařit chutná a zdravá domácí jídla a ještě se o ně podělit s našimi hosty. A to všechno v pohodě s dětmi. Nemusíme se bát, kam je dáme o prázdninách, na Vánoce a co proboha budeme dělat, když chytnou rýmu. Co by, budeme s nimi doma.
Já uplatním všechno to, co jsem se na cestě hledání sebe sama naučila a časem si své obzory ještě rozšířím do dalších směrů, abych o naše hosty mohla pečovat jako průvodkyně tmou (zatím tuto službu nenabízíme, „pouhé“ bytí ve tmě“).
Spojíme všechno to, co je pro nás důležité a ještě tím vytvoříme krásné místo pro naše hosty. Budeme hodně venku, hodně spolu jako rodina, pěstovat víc a víc vlastních plodin a dojde i na naše vysněné slepice a kačeny.
A naše vášeň pro cestování? Co Busík, co moje milované chození, co naše dámské jízdy s holčičkama? To nebude? Ale jistě, že bude 😊 I na tyhle naše radosti si v koloběhu roku vyhradíme dostatek prostoru.
Těšíme se na budoucnost, kterou si vlastnímu rukama tvoříme právě teď.
